Bedřich Kopecný (1. 3. 1913 – Vídeň / 1. 11. 1972 – Praha) novinář, výtvarník a spisovate

Bedřich Kopecný (1. 3. 1913 – Vídeň / 1. 11. 1972 – Praha)

novinář, výtvarník a spisovatel,

spolu s Jiřím Winterem tvůrce kresleného humoru pod značkou NEPRAKTA

Širší veřejnosti, zejména pamětníkům kresleného humoru na stránkách Dikobrazu a mnoha dalších časopisů 2. poloviny 20. století, je Bedřich Kopecný znám jako část autorské dvojice, publikující pod značkou Neprakta. Jméno Jiřího Wintera, spoluzakladatele firmy „na výrobu“ veselých kreseb, je známé. Winter valnou část svého díla vytvořil ve spolupráci s Miloslavem Švandrlíkem, úspěšným autorem humoristické literatury, především Černých baronů.

Kopecný byl o 11 let starší než Winter. Poznali se za války nad orientálními starožitnostmi a Kopecný mladého nadšence seznamoval s podivuhodnostmi z dalekých zemí, které ve svém krámku ve Václavské pasáži prodával. Časem vzniklo mezi oběma muži pevné přátelství; Jiří se stal trpělivým a dychtivým žákem vzdělaného Bedřicha, který již od třicátých let publikoval články, sloupky a kresby v českém tisku. Z více jak dvacetileté poválečné spolupráce pod společným jménem Neprakta je zřejmé, že oba tvůrci se kongeniálně doplňovali, přičemž sdílené poznatky a vědomosti dokázali přetvořit do téměř deseti tisíc uveřejněných kreslených vtipů.

Bedřich Kopecný, „Malostraňák“ tělem i duší, je dnes téměř zapomenut. Najde se ještě několik malostranských patriotů, kteří tohoto vpravdě renesančního člověka pamatují, nicméně v obecném povědomí zůstávají jen některé zkazky, zachycené ve vzpomínkách spisovatele Švandrlíka, pohříchu značně zkreslující.

Obyvatelé malebné pražské čtvrti se tradičně družili v místních pivnicích a hospůdkách a jejich příhody a zážitky byly mnohdy terčem klepů či pomluv mezi obyvateli, neznalými prostředí Malé Strany. Ti znalí nám zanechali vzpomínky na Bedřicha Kopecného – milého člověka, obětavého přítele, ctitele „genia místa“ a znalce života. Bez nadsázky lze říci, že bez Kopecného by nebyl Neprakta a všichni bychom byli ochuzeni o přívětivý humor, kterým těšili několik generací a zanechali bohatý odkaz i našim potomkům. Jeho osobě patří čestné místo mezi občany Prahy, jmenovitě první městské části a Kopecného dílo si zaslouží odborné studium stejně, jako mnohem známější dílo Winterovo.

Bedřich Kopecný (při křtu dostal ještě jméno Kazimír) se narodil ve Vídni (1913), kde otec Sylvestr sloužil jako důstojník rakousko-uherské armády. Po vypuknutí války se matka se dvěma dětmi odstěhovala do jihočeské Jistebnice, po návratu otce z fronty našla rodina stálé bydliště v Praze v Rytířské ulici č. 400. Válečný i poválečný nedostatek základních životních potřeb a posléze epidemie „španělské chřipky“ poznamenaly zdravotní stav rodiny. Bedřich onemocněl paratyfem s trvalými vážnými následky.

Maturoval v roce 1931 na První české reálce v Ječné ulici. Získal školní znalost němčiny a francouzštiny, později se během prázdninových cest naučil italsky, španělsky a rusky. V letech 1931 až 1936 studoval na ČVUT v Praze (inženýrské stavitelství), školu nedokončil. Po dvou letech vojenské služby (1937 – 1939) odešel do civilu v hodnosti poručíka československé armády. V dokladech uvedené občanské povolání: novinář, kreslíř a spisovatel.

V dubnu 1937 se rodina Kopecných přestěhovala ze Starého Města na Malou Stranu do Thunovské ulice č. 25 (Slavatovský palác). Od srpna 1939 do května 1947 byl Bedřich disponentem fy. Orientální zajímavosti M. Tomka, Karlovo náměstí č. 6, Václavská pasáž. Pracoval jako restaurátor, znalec orientálního umění a koberců. Zájem o kuriozity především z Orientu ho vedl ke studiu perštiny a arabštiny. Seznámil se s řadou výjimečných lidí (A. V. Frič – cestovatel, T. R. Field – básník…), v roce 1940 se spřátelil s mladým sběratelem starožitností Jiřím Winterem. Jiří od něj získal základní znalosti orientálních předmětů a zvláštností a tento obor se mu stal celoživotním koníčkem.

Důstojnických zkušeností z prvorepublikové armády využil Bedřich během Pražského povstání a ve dnech po něm, kdy velel průzkumné četě dobrovolníků, doplněné několika vojáky Rudé armády. V červnu 1945 znovu vstoupil do armády v hodnosti poručíka, tentokrát k ženijnímu útvaru v Hněvicích. Při likvidaci staré miny utrpěl těžký úraz s následnou ztrátou všech zubů. Do civilu byl propuštěn v roce 1946. Zprvu byl zaměstnán u svého švagra, kamenosochaře Antonína Žemličky jako kameník. Několikrát byl hospitalizován ve vojenské nemocnici a zůstal natrvalo bez chrupu. Na podzim 1948 se znovu nechal zaměstnat v Orientálním bazaru, tentokrát u V. Kabáta na Václavském náměstí v pasáži Fenix.

Poválečné politické poměry se Bedřichovi příliš nelíbily. Nedobré zkušenosti celé rodiny s novým režimem, především švagra a starší sestry, vzbuzovaly v mladém novináři „pasivní resistenci“ vůči orgánům státu. Projevoval ji nejčastěji kritickými a satirickými poznámkami v rozpravách hospodské společnosti. Jeho vlastenecké smýšlení a neúcta k velkohubým projevům, včetně pohrdání novými autoritami (obzvláště v uniformách) byly příčinou mnohých příkoří. Zprvu přišel o možnost publikovat v novinách pod svým občanským jménem, následně začal být sledován ochotnými udavači.

V červnu 1949 byl odsouzen ku třem měsícům žaláře: „Zločin neoznámení trestních podniků (§12, čl.1/2 z č. 50/23 Sb.)“. Kladli mu za vinu, že neoznámil policii povědomí o kontaktu jednoho hostinského s emigrantem. Patrně se jednalo o provokaci StB. Trest od ledna do dubna 1950 vykonal jako horník na dole Fierlinger (dříve Mayrau) ve Vinařicích u Kladna.

Po návratu z kriminálu měl v důsledku „trestní minulosti“ omezenou možnost zaměstnání; nemohl pracovat jako novinář a publikování kreslených vtipů pod značkou Neprakta nepřinášelo dost prostředků k živobytí. Od ledna 1951 nastoupil šestiměsíční brigádu v rudném dole v Mníšku pod Brdy. V červnu byl na základě dekretu č.88/1945 Sb. O všeobecné pracovní povinnosti přidělen na rok do uranového dolu Příbram – Bytíz. Na šachtě ve volném čase maloval pro ochotnický soubor divadelní kulisy a také režíroval. Během práce na uranu utrpěl další těžký úraz – hluboké zranění tváře, s chronickými bolestmi, jichž se už nikdy nezbavil.

V roce 1954 vykonával pomocné kamenické práce na stavbě Stalinova pomníku v Praze. Ze zdravotních důvodů práci po třech měsících opustil. Pro stálé zdravotní potíže byl v následujících letech mnohokrát hospitalizován. Nadále se už věnoval výhradně umělecké činnosti pod pseudonymem Neprakta.

Od roku 1968 se jeho zdravotní stav stále zhoršoval a nadměrná konzumace léků, zdůrazněná nestřídmým užíváním alkoholu, vedla k chronickým psychickým problémům. Postupně rezignoval na svou „účast“ při tvorbě kresleného humoru a v roce 1970 spolupráci s Jiřím Winterem definitivně ukončil. Naposled byl hospitalizován v říjnu 1972 a 1. listopadu 1972 zemřel ve věku 59 let. Urna byla uložena do rodinného hrobu na Šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze 6 – Dejvicích. V listopadu 2014 byly ostatky ze zrušeného hrobu přeneseny do společného hrobu s Jiřím Winterem na Olšanských hřbitovech v Praze. O společné umístění se postarala paní Daniela Pavlatová, manželka Jiřího Wintera.

Od roku 1939 publikoval Bedřich Kopecný pod svým jménem a pod různými značkami v denním tisku a v časopisech (Národní politika, Letem světem, Pražanka, Polední list, Pražský list, Nedělní list, Expres, Český dělník, České slovo …) povídky, rozhovory, kulturní kritiky, reportáže z cest a satirické črty, kreslil k nim vlastní ilustrace. Po válce začal pro časopis Svobodný zítřek pravidelně psát sloupky cestopisných reportáží s aktuálními postřehy smyšleného Sajída Abdula k politické situaci v poválečném Československu. U čtenářů oblíbené články vycházely jen do 19. února 1948. Zda bylo další publikování Abdulových postřehů zakázáno z moci úřední nebo už autor nechtěl v nově nastoleném pořádku v satirických úvahách pokračovat, není známo. Kromě publicistiky psal básničky a písňové texty. V srpnu 1948 si do sešitu básní k textu písničky RAKETA poznamenal „Neprakta step“. Je to první písemná zmínka názvu NEPRAKTA.

Na přelomu října a listopadu 1949 založil spolu s Jiřím Winterem „firmu na výrobu kresleného humoru“ nazvanou NEPRAKTA. Od prvního dne autoři zapisovali všechny vytvořené kresby pod pořadovými čísly s datem předání do redakce a datem uveřejnění. První vtip se značkou Neprakta byl uveřejněn 20. listopadu 1949 v příloze Svobodného slova „Nedělní odpoledne“. Během prvních měsíců tvorby se spolupráce ustálila na oboustranně výhodném poměru, Bedřich Kopecný vymýšlel náměty vtipů a Jiří Winter prováděl finální kresbu. Pro Svobodné slovo psal Bedřich krátké satirické postřehy, pohádky pro děti, pravidelný hlavolam do oddílu „Duševní čtvrthodinka“ (1951 – 1961), z jeho textů vzniklo několik rozhlasových relací, africké pohádky „Kala Kala“ četl v rozhlase Miloš Kopecký.

Vzdělaný a sečtělý Bedřich a pilný Jiří, oba milovníci historie a přírody, stvořili v oboru kresleného humoru zcela nový žánr. Namísto tzv. komunální satiry a karikování společenských nešvarů předkládali k pobavení čtenářů příběhy rytířů, dvorních dam, panovníků a lidiček všech možných epoch. Faunu rádi zobrazovali v „lidských situacích“, nevynechali ani neandertálce, strašidla či mimozemšťany. Jejich humor si všímal literatury, hudby i výtvarného umění a širokému obecenstvu byl v ponurých 50. letech vítaným povyražením. To, že redaktoři umísťovali jejich obrázky v titěrných rozměrech na poslední stránku novin, pramálo ovlivnilo oblibu Nepraktovy tvorby.

K nejznámějším dílům patří soubor vtipů na antické téma – pro český i zahraniční knižní trh vydali v roce 1960 cyklus Motivy z Amfor. Oblíbené rytíře ztvárnili v sérii Muži v plechu, vydaných pouze pro tehdejší západní Německo. Českého vydání se kniha dočkala až v roce 2014. Během dvaceti let plodné spolupráce uveřejnili společně téměř deset tisíc kreseb; ze samostatné Bedřichovy tvorby vyšlo v tomto období přes tisíc článků, ilustrací a vtipů.

V roce 1960 byli Kopecný s Winterem oceněni I. cenou ve výtvarné soutěži Festivalu humoru a satiry Haškova Lipnice. Základem hodnocení byly výstavy kreseb, uspořádané v předcházejících měsících v Liberci a v Praze. Při instalacích uplatnil Bedřich nevyčerpatelnou fantazii, když mezi vystavená díla umístil množství kuriozit z depozitáře libereckého muzea.

Obě výjimečné výstavy získaly mezi diváky obrovský ohlas. Mezi nejúspěšnější expozice autorské dvojice patřily kromě zmíněných také výstavy v Roztokách u Prahy, v Plzeňských Masných krámech, na Staroměstské radnici v Praze, nebo v Kodani, Moskvě či Paříži, putovní výstavy po Německu, Polsku…

16. 12. 2015

Bedřichu Kopecnému bylo rozhodnutím

rady MČ Praha 1 slavnostně předáno

ČESTNÉ OBČANSTVÍ PRAHY 1

(In memorian)

za umělecký přínos a osobní statečnost.

Otec Sylvestr Kopecný (1881 – 1953). Účetní c.k. zeměbranského pluku v Písku, se v roce 1912 s rodinou přestěhoval ze služebních důvodů do Vídně. Koncem války sloužil v poli u účetní kontroly 4. armády v Chołmu v Rusku. Po vzniku ČSR se stal členem Revolučního národního výboru a velitelem 3. Slovácké roty. V listopadu 1918 se přihlásil ke službě u účtárny zemského vojenského velitelství jako censurant vojenské platebny. Vzápětí onemocněl španělskou chřipkou a 3 týdny ležel v Jistebnici u Tábora, kde po celou válku žila manželka s dětmi. V Československé armádě sloužil od vzniku republiky až do penzionování, poté byl řadu let velitelem Vojenské plovárny v Praze na Klárově.

Matka Eleonora rozená Mašková (1885 – 1970) se narodila v Jistebnici u Tábora. První syn zemřel v roce 1909. S manželem a třemi dětmi se přistěhovala do Prahy v roce 1919. Na Malé Straně žila až do své smrti (1970).

Materiální problémy během První světové války a poválečná chřipková pandemie poznamenaly zdravotní stav celé rodiny: všechny tři děti byly podvyživené a chudokrevné, mladší Bedřichova sestra Marie ve věku 5 měsíců následkem meningo-encefalitidy trvale ohluchla.

Bedřich se neoženil. Z mladého snílka a romantického básníka se během let stal „životní praktik“. Žil ve společné domácnosti s matkou, kterou upřímně miloval a mladší sestrou Marií, o níž starostlivě pečoval. Na matku byl silně citově fixován a těžce nesl její úmrtí; to asi bylo příčinou jeho psychického zhroucení a osudného zhoršení fyzického zdraví.

Mladší sestra Marie, ač neslyšící, byla úspěšnou tanečnicí pražských scén (Malá i Velká opereta, Švandovo divadlo, soubor Joe Jenčíka, Deutsche Theater in Prag), vystupovala i na vídeňských jevištích nebo v Drážďanech. Po ukončení taneční kariéry byla až do důchodu koloristkou animovaného filmu ve studiu Bratři v triku a jednou ze spolupracovnic amerického režiséra Gene Deitche, tvůrce seriálu Tom a Jerry.

Starší sestra Sylva se jako jediná z dětí provdala. Manžel byl sochař a kameník Antonín Žemlička, schopný řemeslník a umělec, vlastenec a aktivní účastník Pražského povstání. Po válce byl vězněn v internačním táboře Adolfovice u Frývaldova, aniž se dozvěděl důvody zatčení. Rozsah jeho prací byl široký: opravy historických památek (např. arkýř Staroměstské radnice), drobné i rozsáhlejší kamenické práce a velké pomníky (např. památník Rudé armády v Dargovském průsmyku u Košic, pomník obětem fašismu v Modřanech, Gottwaldův pomník na pražském nábřeží).

Zpracováno na základě rodinných dokumentů, které před zkázou zachránil Josef Jeník.

Fotografie a kresby z archivů Jiřího Wintera, Josefa Jeníka a Jaroslava Kopeckého.

Text a výběr vyobrazení Jaroslav Kopecký.

Červenec 2016

Označeno pod: , , ,

Back to top