ČESKÁ CESTA KE SVOBODĚ

ČESKÁ CESTA KE SVOBODĚ – Svědectví o sametové revoluci a porevolučním budování státu – MLADÁ FRONTA

Úvod Kudy kráčí Česká republika po  více než dvaceti letech budování státu? Jaká je kvalita její demokracie? Jakými úskalími musela projít a  jaká nebezpečí na  své cestě ke svobodě bude muset překonávat? Počátkem roku 2013, kdy jsem psal tyto řádky, stála před nejednou složitou volbou. Jak se vyrovná s  dalším zapojením do Evropské unie, která čím dál více připomíná římské impérium v posledním tažení před jeho konečným pádem? Jak se vyrovná s ekonomickou recesí, která ze Spojených států postupně zasáhla celý starý kontinent? A jak se vyrovná s mnoha korupčními skandály na své vnitropolitické scéně? V momentě, kdy před pěti lety vznikala tato část úvodu knihy, měla Česká republika za sebou historicky první přímou prezidentskou volbu, která se odehrála ve  velmi vyhrocené politické atmosféře. Václava Klause vystřídal na  Pražském hradě další výrazný politik, kritik ekonomických reforem 90. let – Miloš Zeman. Vítěz voleb, který mnoho let poté, co objímal stromy na Vysočině, zasadil jako odpočinutý aligátor svému soupeři ve volební kampani nejeden tvrdý politický úder. Skončila prezidentská éra Václava Klause, téhož Klause, který do poloviny 90. let jako politický vůdce a ekonomický reformátor udělal pro Českou republiku mnoho dobrého, jemuž však ke konci jeho politického mandátu na Pražském hradě jen málokdo rozumí. Česká republika se v této době čerstvě vzpamatovávala z jeho amnestie, která mimo jiné zastavila trestní stíhání mnoha velkých kauz, jejichž společným jmenovatelem byli na jedné straně bezohlední podnikatelé, ředitelé vytunelovaných společností, fondů a bank, a na straně druhé oloupení občané, kterým vzala naději na spravedlivý proces. Dvacet osm senátorů dokonce podalo na Václava Klause ústavní žalobu pro velezradu. Václav Havel už nežije a Václav Klaus o svém předchůdci prohlásil, že byl extrémním levičákem, bořícím existující lidský řád, a přirovnal ho k jakobínům z doby francouzské revoluce. Tato kniha je mimo jiné svědectvím, které na mnohých detailech politických rozhodnutí největších politických aktérů doby ukazuje, že nazvat Václav Havla extrémním levičákem, jakobínem bořícím přirozený lidský řád, obstojí před historií podobně jako podat na Václava Klause žalobu pro velezradu. Česká cesta ke  svobodě rovněž ukazuje, že jakákoliv definice pokoušející se vměstnat myšlení a  jednání hlavních aktérů doby  – Václava Havla, ale i  Václava Klause – do zjednodušující teze rozhodně před historií neobstojí. Následující stránky dokládají, že Václav Havel byl pro novodobou českou historii a politiku mnohem víc než pouze intelektuálem s mnohovrstevným viděním světa a Václav Klaus byl také mnohem více než jen prezidentem, který prosadil v závěru svého mandátu podivnou amnestii a ukradl v Chile plnicí pero. Uběhlo dalších šest let. A Česká republika dne 17. 11. 2019 čelí dalším složitým politickým turbulencím, které na její cestě ke svobodě mohou tuto zemi zavést do slepých uliček či „zkratek“ z kategorie „delší, ale zato méně pohodlné“. S nadsázkou lze říci, že kudy povede po třiceti letech nově nabyté svobody česká cesta ke svobodě, jakými zákoutími a nečekanými překážkami se bude muset prodírat, je v tuto chvíli skutečně ve hvězdách. Žádný politik, ani žádný politolog a dokonce ani žádný věštec v tuto chvíli neví, jaké karty rozdá osud premiéru Babišovi, jenž se už roky potýká s vážnými obviněními z trestných činů v případě získávání dotací pro projekt Čapího hnízda, i v případě dalších neméně závažných obvinění, o  kterých se v  Evropě i  České republice zatím spíše šeptá. Navíc nikdo neví, jaké jiskření mohou zažehnout statisíce lidí v ulicích, kteří opět zvedli prapor Václava Havla a jeho přátel z disentu a vyšli do ulic demonstrovat svoji nespokojenost s postupnými kroky vedoucími k obktrojování svobody a s některými rozhodnutími kabinetu, jež podle jejich názoru svádí Českou republiku po třiceti letech svobodného vývoje spíš po cestě od svobody k nesvobodě. A to vůbec nemluvím o tom, že si zatím jen málokdo dokáže představit, kudy povede další vývoj v Evropské unii, jejíž je Česká republika plnoprávným členem. Jediné, co lze v této souvislosti předvídat, je, že i ona cesta výsostného klubu členských zemí Evropské unie na další cestě k prosperitě a demokracii nebude vůbec jednoduchá. Už za několik týdnů či měsíců od momentu, kdy dopisuji tento úvod, se dozvíme, jak dopadne odchod jedné z nejdůležitějších zemí a jedné z největších ekonomik Evropské unie z EU. Ano, mám na mysli Velkou Británii a její případný odchod buď s  dohodou, či bez dohody. V  případě, že by mělo jít o  takzvaný tvrdý brexit, pak by dostala Evropská unie i Velká Británie na cestě ke svobodě a prosperitě tvrdou ránu, která by se bohužel projevila velmi neblahým způsobem i na ekonomické prosperitě České republiky. Jako věčný optimista doufám, že tvrdý brexit nenastane, protože by to znamenalo krátkodobý kolaps a značné nepříjemnosti nejenom pro Velkou Británii, ale i pro mnohé země Evropské unie, které jsou s britskou ekonomikou silně provázány. Pokud jde o můj osobní názor nejenom jako spisovatele, ale i jako ekonoma specializujícího se na mezinárodní ekonomické vztahy, zastávám v tuto chvíli menšinový názor, že přestože by tvrdý brexit krátkodobě dopadl s daleko větší vahou na Velkou Británii než na členské země EU, jsem hluboce přesvědčen, že poté, co by Velká Británie vyjednala v průběhu let dobrou obchodní smlouvu s Evropskou unií a posílila by tradiční transatlantickou vazbu s USA, mohlo by ji to naopak vymrštit po několika letech strádání do nečekaných turbulencí prosperity. Mohla by se opět stát Singapurem Evropské unie. Jsem o  tom hluboce přesvědčen nejenom jako ekonom, ale také jako člověk, jenž analyzuje politické a historické souvislosti, protože vím, že v momentě, kdy se ostrovní stát za kanálem La Manche dostane do krize, zvládne ji tak bravurním způsobem, jako tomu bylo například v  nedávné historii za  doby druhé světové války, kdy Británie bojovala proti nacistickému Německu, i když zůstala po dobu jednoho roku téměř osamocena. To, co mě k tomu vede, je uvědomění si, že právě v této kritické chvíli nechala Velká Británie na piedestal moci vstoupit odvážného a jasnozřivého vůdce Winstona Churchilla, který, jak víme, svým spoluobčanům slíbil pouze krev, dřinu, slzy a pot. Jsem tedy přesvědčen, že tak, jak se tehdy zachovala britská monarchie a její občané, se zachová v případě obdobného tlaku i v budoucnosti. A že možná budeme všichni překvapeni, až zjistíme, že to v budoucnosti může být opět jejich hvězdná hodina. Nejsem věštec, takže i já se můžu mýlit, ale při vědomí mnoha souvislostí bych si tento scénář opravdu přál, protože by byl dobrý nejenom pro Velkou Británii, ale také pro zbylé členské země Evropské unie a v neposlední řadě pro Českou republiku. Tyto řádky píšu 18. 11. 2019, dva dny po  velké demonstraci na  Letné. Sedím v nakladatelství Mladá fronta při dokončování posledních úprav aktualizované verze knihy Česká cesta ke svobodě a spolu s kolegy přemýšlím, čeho jsem byl předevčírem svědkem. Věřím, že ony statisíce lidí, kteří se přihlásili k odkazu Václava Havla, že o  svobodu je nutné usilovat každý den, budou nakonec ve  svém konání úspěšní a že tato probuzená občanská společnost ve spolupráci s profesionálními a demokraticky zvolenými politiky najde koncept, jak vyvést tuto zemi na cestu, po které bude opět kráčet ke svobodě a k demokracii. A to pokud možno bez zbytečných úkroků stranou a  zabřednutí do  složitých výhybek svádějících nás z oné jediné správné cesty, kde uhnout trochu doleva je špatně a udělat úkrok vpravo se nevyplácí. Protože ta jediná správná cesta, jak mi před více než 23 lety sdělil v knižním rozhovoru bývalý ministr pro privatizaci vlády České republiky, výborný teoretický ekonom a evangelík Tomáš Ježek, vede úzkou branou. Je to ta nejtěžší cesta, kdy se musíme neustále ohlížet, odkud jsme vyšli, a neustále se mít na pozoru, jestli jdeme správným směrem. Kniha Česká cesta ke svobodě se snaží dokumentárním způsobem, formou příběhu a mnohých svědectví přímých účastníků utřídit a podat plastický obraz nejdůležitějších historických dějů, které jsme společně v  posledních třiceti letech prožili a jež spoluutvářejí naši současnost i budoucnost. Je rozdělena do šestnácti kapitol (neboli dějství), které jako by navozovaly dojem absurdního dramatu, divadelní hry režírované protagonisty oné neopakovatelné doby. Česká cesta ke svobodě, politické drama o šestnácti dějstvích s otevřeným koncem, si nedělá ambici suplovat práci historiků, kteří s odstupem času moderní českou historii a úlohu osobností v ní vědecky zhodnotí, je však svědectvím oné pozoruhodné a neopakovatelné mozaiky doby, jejíž sled událostí by nevymyslel ani geniální režisér. Za trpělivost při vzniku této knihy bych chtěl poděkovat svým rodičům Zdeňku Husákovi a Marii Husákové a celé rodině mé sestry Radky, kteří mě společně podpořili v nedávných, pro mě velice těžkých chvílích. Knihu bych chtěl také věnovat své bývalé ženě Kateřině. Knihu věnuji také svým synům: Albertovi, Kristiánovi a Matějovi. A chtěl bych ji věnovat také všem, kteří nesou prapor odkazu Václava Havla a jeho disidentských přátel a vůdců revoluce z roku 1989. Za podporu při vydání této aktualizované verze knihy děkuji panu Janu Vedralovi z firmy Conseq Investment Management, a.s., paní Marii Kramaříkové a jejímu příteli panu Hans-Uwe Worliczkovi, který se již bohužel nedožil samotného vytištění publikace, přestože na ni přispěl nemalou částkou ze svých soukromých peněz. Uwe, nikdy na to nezapomenu! Tato aktualizovaná verze knihy by nemohla vyjít bez podpory Karla Janečka. Za podporu při vydání původní verze této knihy před 6 lety též děkuji politickému hnutí ANO. A to přesto, že s některými kroky tohoto politického hnutí v posledních několika letech nesouhlasím. Petr Maxmilián Husák, listopad 2019

Musím se usmívat, když tu a tam slyším výtku, že jsme na naši revoluci nebyli připraveni, že jsme neměli napsánu novou demokratickou ústavu a všechny další nezbytné zákony, že jsme dokonce ani nevěděli, kdo bude čeho ministrem… Lidé kompletně připravení na dějiny mi jsou dost podezřelí.“ Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou „Jako jednu z chyb revoluce vidím, že se mělo od počátku důsledně trvat na potrestání těch, kteří se evidentně dopustili trestných činů, a že neměla být schválena kontinuita práva. To, že se v parlamentu prosadila právní kontinuita, což je zásluha Zdeňka Jičínského, to vidím jako velkou chybu, na které mají podíl i chartisté i Václav Havel.“ Václav Malý (Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek: Vítězové? Poražení? I. díl) „Mimochodem, podle názoru nedávno oceněného advokáta doktora Milana Holíka, který je jedním z posledních dnes žijících advokátů obhajujících disidenty, není pravda, že bylo nutné přijmout kontinuitu práva. Údajně stačilo převzít do naší porevoluční legislativy v  Rakousku dosud fungující a  200 let nezměněný občanský zákoník. A  nebylo nutné vytvářet nový. Trestní zákon mohl zůstat stejný, protože vražda zůstavá vraždou a krádež zůstává krádeží v jakémkoliv systému. Možná se mohl změnit pouze obchodní zákoník. Václav Havel bohužel v této době naslouchal lidem, kteří mu byli z disentu nejbližší, tedy Zdeňku Jičínskému a Pavlu Rychetskému, teoretikům socialistického práva. To, že Václav Havel rozhodl o tom, že mezi právním systémem komunistického režimu a legislativou porevolučního demokratického státu bude kontinuita, považuji za jednu z jeho největších chyb. Snad jenom jeho další chybná myšlenka, že by měly být těsně po revoluci zrušeny vojenské pakty, mohla mít na českou cestu ke svobodě podobně neblahé dopady. “ Petr Maxmilián Husák „Vzpomínám si na to, jak jsme se všichni v kuřárně Laterny magiky báli, že stačí, když tam vtrhne pár ozbrojenců a postřílí nás. A bude po revoluci! Ta úzkost byla obrovská. Zažil jsem tam paniku, když někdo oznámil, že tam viděl dva estébáky, a vypukla groteskní honička po jevišti a po hledišti a v šatnách baletek, mezi krinolínami, ale nikdo nebyl chycen, možná to byla planá panika…“ Daniel Kroupa (Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek: Vítězové? Poražení? I. díl)

„Kupónová privatizace byla z jistého pohledu také formou restitucí. Samozřejmě nešlo o restituce do rukou původních vlastníků toho kterého konkrétního podniku, ale o nepřímou formu restitucí všem dospělým občanům, kteří byli komunistickým režimem poškozeni i ekonomicky. Toto byla také jistá cesta, jak jim něco z toho dát, aniž by to stát rovnou prodal zahraničnímu zájemci a s penězi potom sám nějak naložil. Že to byly restituce nenulové, je naprosto jasné a všichni, kdo za svou tisícikorunu z toho získali nemalé peníze, by to měli umět přiznat. V jistých chvílích byl průměrný efekt investované tisícikoruny dvacet, třicet tisíc korun. Něco jiného je, že hodně lidí rezignovalo na vlastní držbu akcií a velmi rychle a pro nás překvapivě rychle předalo své kupóny za jistou sumu investičním privatizačním fondům. To pro mě bylo veliké překvapení, přiznám se, že s tím jsme původně nepočítali…“ Václav Klaus: Narovinu „V souvislosti s 30. výročím revoluce v roce 1989 se v českých médiích objevily články, ve kterých Václav Klaus a jeho kolegové zpětně analyzovali, zda by bývali mohli před 30 lety v této nelehké šachové partii postupovat jinak. Václav Klaus v těchto rozhovorech obhajoval myšlenku, že 90. léta byla skvělým obdobím české historie, a to přes všechny chyby a omyly. Toto sdělení plně podporuji. Rozhodně však nesouhlasím s  myšlenkou Václava Klause, že největším problémem kupónové privatizace byl počet investičních fondů, které se jí zúčastnily. Což Klaus komentoval slovy, že si to nepřál, ale že tento boj ve vládě prohrál. Nedovedu si vůbec představit, že by Václav Klaus takto důležité rozhodnutí ve vládě počátkem 90. let neprosadil. Ale nebyl jsem u toho, takže mi nezbývá, než věřit jeho sdělení. Počet investičních privatizačních fondů v kupónové privatizaci však na rozdíl od Václava Klause nepovažuji za ten největší problém. Ten vidím v tom, že po nátlaku Dušana Třísky, tehdejšího poradce Václava Klause, a náměstka ministra financí Vladimíra Rudlovčáka byl na Ministerstvu financí ČR v zákoně o fondech přes noc změněn jeden důležitý detail, a to v tom smyslu, že ze správců fondů se přes noc stali jejich vlastníci, kteří je pak nekontrolovaně tunelovali a dělali si s nimi, co chtěli, což nebylo v zájmu žádného z občanů. Můžeme se jenom ptát, v zájmu jakých lidí kolem Václava Klause to bylo. Fakta jsou následující: bratrem poradce Václava Klause pro kupónovou privatizaci Dušana Třísky je Aleš Tříska, který byl spolu s Pavlem Tykačem a skupinou Motoinvest správcem jednoho z největších investičních fondů. Je tedy nasnadě, že pokud se Aleš Tříska mohl přes noc z pouhého správce fondu stát jeho vlastníkem, mohl mít na tom nějaký zájem. O tom, kdo z toho mohl mít nějaký prospěch, už nechci dál přemýšlet. Vzhledem k tomu, že v této věci nemám k dispozici žádné důkazy, ponechávám hodnocení tohoto důležitého detailu na zvážení laskavého čtenáře.“ Petr Maxmilián Husák

Pouze a jenom částečně, slovo částečně dvakrát podtrhuji. To proto, že si zároveň uvědomuji, že jsou okamžiky v dějinách, které svou velikostí, naléhavostí, revolučností a složitou konstrukcí svých řešení bývají předurčeny k tomu, že se nedají v časově velmi krátkém horizontu volebních období ideálně zvládnout. Lépe řečeno, z pozice nezúčastněného pozorovatele by se možná daly teoreticky zvládnout lépe, ale pouze za  zcela mimořádného předpokladu, že by na  obou stranách konfliktu či revoluční situace stáli proti sobě v daný okamžik politikové, kteří koneckonců sledují společné cíle, kteří se chtějí dohodnout stůj co stůj! Moderní dějiny demokratických států jsou plné okamžiků, které jsou důkazem toho, že tomu tak není. Dějiny se totiž odehrávají v konkrétním omezeném čase, na konkrétních bojištích s konkrétními politickými vůdci. A tam, kde tato řešení nekončí krveprolitím, ale složitě vyjednanou a politickou dohodou, byť ne úplně silně, leč přesto demokraticky posvěcenou, tam je vždy otázka, do jaké míry lze o jakémkoliv selhání vůbec hovořit. Vycházím-li z logiky této úvahy, nemohu již s takovou lehkostí říci, že rozpad ČSFR byl důsledkem selhání první generace porevoluční politické elity bez malého, avšak z mého pohledu nesmírně podstatného dovětku: že se mi tato teze zdá být přinejmenším příliš zjednodušující vůči revoluční realitě odehrávající se v mnoha rovinách i vůči jednotlivým konkrétním hráčům na  bitevním poli. Jistě by mi Martin Bútora i jeho žena dali za pravdu, že máme-li hovořit o selhání, úplně jinak by selhali poslanci federálního shromáždění, ale rozhodně ne všichni, úplně jinak poslanci a  členové národních rad a  vlád, ale zase ne úplně všichni, úplně jinak pak hlavní protagonisté doby. Úplně jinak by „selhal“ Vladimír Mečiar, úplně jinak by „selhali“ Petr Pithart, Václav Havel a Václav Klaus, dá-li se v jejich případě o  selhání vůbec hovořit. Zejména poslední tři jmenovaní se rozhodně, každý po  svém, pokoušeli, někdo šťastněji a  někdo méně šťastně, někdo urputněji a někdo méně urputně, rozdělení země do posledního okamžiku zabránit. Pro všechny tři jmenované rozhodně platí, že se rozdělení země snažili do poslední chvíle zabránit mnohem více než Vladimír Mečiar stojící na druhé straně řeky Moravy. Proto než hovořit o selhání politické elity lze podle mého soudu spíše konstatovat, že simultánní vyřešení onoho velmi složitého historického úkolu, v jehož důsledku mohlo být zachováno Československo, nebylo v danou chvíli v silách konkrétních politiků, a proto nalezli jinou, možná pro některé intelektuáli méně atraktivní, ale nakonec přijatelnou a  z  hlediska dějin velmi důležitou rovnováhu, když se rozhodli Československo rychle a nekrvavou cestou rozdělit. Mimochodem to, že bylo Československo rozděleno rychle, sametově a nekrvavě, považuji za veliký výkon politických vůdců té doby Vladimíra Mečiara i Václava Klause. Byla to jejich hvězdná hodina, která se do historie zapsala zlatým písmem.

Petr Maxmilián Husák ČESKÁ CESTA KE SVOBODĚ Svědectví o sametové revoluci a porevolučním budování státu Redakce Vladimír Petkevič Odpovědný redaktor David Pazdera Sazba Daniel Sodoma, Jana Vysoká Technická redakce Jana Bromová Fotografie ČTK Vydala Mladá fronta a.s. jako svou 10 747. publikaci. Tisk Finidr, s.r.o., Český Těšín 512 stran, druhé aktualizované vydání, Praha 2019 ISBN 978-80-204-5660-1 Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta a.s. – divize Knihy Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 – Modřany emailem: prodej@mf.cz, tel.: 225 276 195 na internetu: www.mf.cz, www.kniha.cz

Petr Maxmilián Husák ČESKÁ CESTA KE SVOBODĚ Svědectví o sametové revoluci a porevolučním budování státu MLADÁ FRONTA

© Petr Husák, 2013, 2019 Photography © ČTK ISBN 978-80-204-5660-1

Marie Suchánková

Označeno pod: ,

Back to top