Josef Kobra Kučera

Josef Kobra Kučera
Žiju v Praze, narozen 9.1.1944 v Hostouni u Prahy, ale cítím se teplickým patriotem, vyučen univerzálním nástrojařem (dělal jsem ovšem i svářeče-státní zkoušky i na svařování barevných kovů, montéra ocelových konstrukcí a pomocníka ve slévárně) , vystudoval jsem dálkově střední novinářskou školu s maturitou.

Trampovat jsem začal s osadou Lone Star, později přejmenovanou na Howgh. Byl jsem vedoucí, autor a režisér amatérského divadla TESTROJ (Teplické strojírny). Pro častou neúčast na čundrech, protože o víkendu jsem měl vystoupení, z osady vyloučen. Stávám se tulákem a zakládám „Klub tuláků“ abych se stal „Velkým tulákem“. Často jezdím na Fort hazard, kde se nejen sedí u ohně, ale i píše a kreslí a vůbec tvoří. Kreslím, dělám koláže a asambláže. První otištěná báseň (3 kusy) 1963 v Mladém světě. První rozhlasové vystoupení v ústeckém rozhlase, v pořadu Mirka Kovaříka.

Na vojně zakládám VOKAP, Vojenský KAbaret Poezie, píšu a režíruju a vyhráváme jedno kolo ASUT za druhým. (ASUT = Armádní soutěž umělecké tvořivosti.) Po udělení mimořádné ceny na celostátním finále dostávají všichni členové souboru, včetně našeho dixialendu, týdenní opušťák, zatím co já jsem dekorován Čestným odznakem ČSM za práci v kultuře a vyfocen před plukovní standartou. Fotku jsem hned zahodil a rámeček použil na jednu hanbatou koláž. Vracím se ze služby vlasti a na památku mám buldozer, který jsme tenkrát měli jako pracovní jednotky na výložkách.
Spolu s Václavem Duškem (dobrý duch divadélka) distributorem masných výrobků po okrese, později spisovatelem, Karlem Krylem, mistrem přes výrobu záchodů v místní keramičce, souběžně písničkářem a básníkem, Alexem Koenigsmarkem, líným referentem Okresního kulturního střediska, vystudovaným sochařem a po FAMU dramatikem a spisovatelem, a dalšími, poezií, divadlem a jazzem posedlými, zakládám „Divadélko v Černé kuchyni“, které je v prostorné románské kuchyni s valenou klenbou na teplickém zámku. Po odvolání ředitelky a vyhození z těchto krásných prostor se přejmenováváme na „Divadélko pro známé“ a stáváme se známými. První samostatná výstava – koláže – v Teplicích 1966.
Zatím co básně, no spíše rýmovačky, jsem publikoval už před vojnou, první otištěnou kresbu jsem měl v roce 1966, v Mladém světě. Mít kresbu v MS, kde cartoons redigoval Haďák, bylo něco jako vstup, i když ne do extra ligy, ale rozhodně do 1. ligy kresleného humoru. 1966 zakládáme firmu SOS. Podnikání se tenkrát jmenovalo: Mimorozpočtová provozovna Národního výboru v Českém Jiřetíně se sídlem v Teplicích. SOS znamenalo Sportovní Opravárenská Služba a tak jsem si v n.p. Sport udělal kurs a stal se inspektorem přes tělocvičny a sportovní nářadí a náčiní. V roce 1967 odcházím do Prahy, zakládám zde několik pracovních čet na generální opravy tělocvičen a vyhrávám konkurs na místo referenta a grafika v nově zakládané IRA MF = Inzertní a reklamní agentura MF. Spolupracuji s deníkem, píšu krátké noticky a občas publikuji i kresby, první otištěný fejeton je z jara 1968. V srpnu 1968 dělám tzv. Svobodnou Mladou frontu, po celý týden a jsem hrdý na to, že po mně (ale inu asi do vzduchu) Rusáci střílejí. 1969 mě velmi slušný ředitel vydavatelství oznamuje, že mám dát ještě dneska výpověď, protože zítra mě musí vyhodit a měl bych to v kádrových materiálech. „Jste svobodný, tady máte spojení na šéfredaktora brněnského Kurýra, už o vás ví“. Šéfredaktor Kurýra mi nalévá rum a ptá se: !Vy jste tuším trampoval?“ „Ano.“ „Nechcete se zúčastnit konkurzu na šéfredaktora měsíčníku Zálesák? „ „Chci.“ Tak tady máte adresu do Merhartovy ulice, spacák vám tam půjčí. Udělal jsem novou koncepci umírajícího časopisu, byl přijat, ubytován v redakci a spolu s redaktory Fedorem Skotalem- Ňufem, Láďou Vencálkem a jakýmsi neschopným blbem, který v redakci zastupoval Slováky (nic jsme mu neotiskli, zatím co Věře „Krásnoprsé“ jsme otiskli jednu báseň) jsme časopis z nákladu 12 000 vytáhli na 30 000. Po zákazu časopisu v roce 1970 jsem se nervově sesypal, odmítl jsem být likvidátorem, i když mě všichni přemlouvali, že půl roku budu brát šéfredaktorský plat a nebudu nic dělat. Já jsem ale chtěl dělat. S Láďou Vencálkem jsem napsal pro brněnskou televizi pohádku „Nejkrásnější kočičí písnička“ – Láďa text písní a Bulis(+) hudbu. Brno pro mne znamenalo začátek, dodnes trvající spolupráci s Ňufem, kamarádskou spolunáležitost s Bolkem Polívkou , Elzou Havránkovou (tedy Eliškou Balcerovou), Janou Švandovou, nezničitelně vitální Bakerovou, už tenkrát prvním milovníkem Bartoškou, ale to jsem jenom ti mnou nejoblíbenější studenti JAMU, to jsou lidičky z koleje na Veveří.

1970 byl můj začátek spolupráce na Ňufově (KptKidově) PORTÝRU, což jsem pak dělal 20 let. Střídavě jako šéfredaktor, redaktor, grafik, tajný spolupracovník, podle toho, zda jsem směl nebo nesměl. Eda Světlík mne, vedle Rudy Zemana (1.syndyka nové novinářské organizace), Vladimíra Bystrova (+), Slánského jnr., dnešního předsedy Ústavního soudu a dalších, tehdy od všude vyhozených a snažících se nějak uživit, přijal do firmy Fortuna, kde jsem byl v oddělení folk a country Michala Konečného. Fortuna měla pěkné logo. Červený čtyřlístek. Ale ani název, ani čtyřlístek pro štěstí, ani rudá barva, nezbránili tomu, že jsme se museli v rámci likvidace, nad pečeným kancem, rozejít. Ještě se mi podařilo v rámci II. Folk a country festivalu v Lucerně uspořádat v Savarinu velkou výstavu doprovázenou knihou „SALON HONZY VYČÍTALA“. Salon se později přesunul do divadla Ateliér a pak do Malostranské besedy, kam se po letech rekonstrukce, a pobytu na dobré adrese, Klub Mánes, částečně vrací. Už těch SALONŮ KRESLENÉHO HUMORU bylo 380.

Po krátkém působení jako produkční v divadélku Ateliér (za 280 korun měsíčně + přípatky za pořadatelskou službu (pořadatelskou službu jsem dělal za vzácného člověka Pištory v Lucerně před nástupem do MF, ale tam jsem dostával 170 korun za večer a když jsem přišel v černém obleku a tím pádem měl službu u vchodu, tak 210,- ) jsem zoufale sháněl obživu. Po dobře placené šichtě vykládání lodí, jsem se týden zmítal v horečce z vyčerpání. Ani vykládání vagonů nebylo o mnoho lepší. Protože jsem, jako šéfredaktor zakázaného časopisu nemohl publikovat (sem tam pod cizím jménem), neměl jsem tehdy potřebnou prověrku, tak mě po nakonec prosadil jako staršího tiskového redaktora do jím řízené propagace Lidového nakladatelství Miki Ryvola. Pak jsem vyhrál konkurs na šéfa propagace Kulturního domu hl.m.Prahy, kde jsem měl k dispozici tiskárnu a tak jsme, jako FCK, vydávali občasník PORTÝR a řadu zpěvníků.

Udělal jsem ilustrace k řadě knih (včetně grafické úpravy), řadu plakátů a sem tam publikoval kreslený humor (koláže). Teď (2010) mi už několik měsíců vychází „Fuseklík“, kreslený komentátor, v Literárních novinách. Kreslený humor jsem nejdále publikoval v Číně. Z množství log jsem hrdý na logo (FCK) Folk a country klubu a Malostranské besedy (dnes už neužívané), rukaté sluníčko Svojšického slunovratu a vítězné logo v dobře obsazené soutěži Česká pojišťovna grup, kde s k tomu pojilo i vytvoření 280stránkového grafického manuálu. Měl jsem desítky samostatných výstav, ještě víc společných a jako kurátor jsem, mimo SALONŮ realizoval cca 50 výstav. Vymyslel a realizoval jsem Mezinárodní bienále kresleného humoru v Písku a řadu let trvající „Gastronomické grotesky“, které jsou součástí mezinárodního festivalu televizí a rozhlasu o gastronomii Znojemský hrozen.

V lednu 1990 jsem, spolu s Dr.Hrabánkem obnovil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a vymyslel a realizoval humoristický měsíčník Škrt, který zanikl z ekonomických důvodů v roce 1992. Tak jako týdeník České unie karikaturistů KUK, který jsem vydával, pokud jsem mohl. Byl jsem spolumajitelem reklamní společností 1. ČESKÁ REKLAMNÍ, zást. šéfredaktora (Ňufa) měsíčníku „…and you“, editor páteční přílohy Slovo na víkend v deníku Slovo. Tady jsem po úspěšné sérii celostránkových rozhovorů „Hvězdy humoru“ pochopil, že pro dnešní novinařinu mám příliš vysoké IQ a živil jsem se až do důchodu všelijak. I jako SOKOL. Mezi tím jsem byl několikrát nezaměstnaný, což je namáhavá profese. Musíte se stále ucházet o místa, která nechcete. Oni by vás chtěli, a tak musíte ženám bonboniéru a mužům flašku nabídnout za razítko, že vás nechtějí, aby vám mohl stát dále vyplácet almužnu. Ale i jako nezaměstnaný jsem byl pilný…howgh.

Redigoval a graficky upravil jsem 420 (+-) katalogů, 18 knih – sborníků kresleného humoru, jsem předseda občanského sdružení MUHUKA, které chce v Praze vybudovat Muzeum kresleného humoru a karikatury. 1969 až 1989 jsem byl spoluorganizátor festivalu PORTA. A teď si vzpomínám (málo si pamatuju), že jsem dva roky jsem měl pravidelné sloupky „Co se povídá v Praze u piva“ a „Fuseklíka“ ve slovenském satirickém čtrnáctideníku Bumerang, který za šéfredaktorování Fedora Vico vycházel v Prešově, dále prošel „Fuseklík“ MF Dnes, Účetnictvím, dříve Melodií (za šéfredaktorování Honzy Dobiáše (sakra, já se pořád setkávám se stejnýma lidmama), později různými dalšími časopisy. Postavička „Fuseklík“ vznikla v roce 1970 za účelem vytvoření „vtipného“ PF v době, která vtipu příliš nepřála a tak se z něho stal přidrzlý kreslený komentátor československého, později českého života. Nyní vychází v Literárních novinách.

Napsal jsem scénář pro dvanáctidílný střihový seriál o trampské písničce, folku a country (á 30 minut) Ranč u ztracené podkovy (1994), režie Jan Bonaventura.

Autodidakt, až do svých 45 let bez auta i řidičského průkazu.

Byl jsem dříve šéfredaktorem, pak teprve maturoval na Střední škole novinářské, ale to už jsem zase nebyl v novinách…

Byl jsem textař v propagaci, který se urychleně doučoval taji interpunkce a záhady psaní velkých písmen, scénářů pro rozhlasové scénky (cca 60 skečů pro Lábuse a ……..sakra ten Alzhamr) a marketing. Několik cen Alfa na festivalu propagační tvorby v Brně, většinou s kolegou Víkem Hrabánkem, se kterým jsme realizovali asi 30 plakátů. Vše jsem se snažil využít při dvouletém působení v Sokole, ale holt, Tyrš je mrtev a proto může být v Tyršově domě, vedle nadšenců „Věrné gardy“, svoloč, česky pakáž. Jsem selfmademan, který jako antipolyglot, toto slovo dodnes neumí napsat ani vyslovit, užívá latinská slovíčka posbíraná z citátů jako je curiculum vitae, vím co znamená P.F.(pour felicitér) a že je to francouzsky, že se mimo P.S. (post scriptum) užívá i P.P.S. (ale nevím co to je).

Po léta jsem četl 2-3 knihy týdně a tyto nesourodé vědomosti z náhodné soukromé akademie jsem dokázal zúročit (zaprodat) a tak jsem vypracovával diplomové práce na vysoké novinářské škole za 4 tisíce a doktorské habilitace za 7 000 korun pro politicky dokonalé, ale blbé novináře z dob normalizace.

Známí výtvarníci (jako Pechánek) se podepisovali pod moje plakáty, aby prošly komisí svazu, jehož jsem nebyl členem. Pak jsem se pro změnu podepisoval s ženou Růženou pod Vondrovy, které psali Landovský a Koenigsmark.

Do strany jsem (tedy komunistické) nikdy nevstoupil, neměl jsem na to žaludek, žaludek mi několikrát operovali, slinivku jenom jednou. Narodil jsem se tlustý (5.05 kg) a zřejmě i veliký (55 cm), pět minut před obědem v neděli (podle vyprávění matky). S tímto vědomím jsem se novopečených matek, které se chlubily, že jejich novorozeně má 3 kila 40, ptal, zda je ještě v inkubátoru.

Dětství, mládí, střední věk a počátky stáří jsem nemocný. Kouřil jsem 60 cigaret denně (když jsem ve 12 letech začínal, byla to jenom krabička Lip), teď po 3 infarktech nekouřím. Vadí mi to. Piju a jím rád. Mám rád táborák a zalamování palců a vůni lesa. Ovšem jsem jenom emeritní tramp.

Je mi přes šedesát, nikdy jsem nebyl v Rusku a přesto občas radím, ale poradit si sám se sebou neumím.

Tak jako jsem zmateně vybral některá fakta ze svého životopisu, tak i žiju. Mám utkvělou představu, že mě mají lidé rádi, ale nevím proč. Rád bych dělal lidem radost.. Lidi, mám vás rád (některé).

(jkk)

 

Označeno pod:

Back to top