Metaplay, Praha – New York – Galerie KRITIKŮ

Metaplay, Praha – New York

Název výstavy Metaplay náleží světu virtuální reality. Byl zaveden Myronem Kruegerem na počátku 70. let v rámci konceptu videoplace, později byl používán na počítačové hry. Pro výstavu maleb abstraktního zaměření, jež se konala poprvé v Galerii kritiků v roce 2012 byl použit jako metafora pro hru uvnitř hry, story uvnitř story, jak zní jeho původní význam. Z koncepčního hlediska byl podstatný – zdůrazňoval princip apropriace, tedy přivlastnění určitého metodického postupu či koncepce z dějin umění, anebo výseče vizuální reality. Upozorňoval také na zánik uzavřených myšlenkových systémů v umění a jejich aktualizovanou dekonstrukci. Zahrnoval i možnost propojení technik ve smyslu intermediality a důraz na interakční komunikaci s divákem. Výstavy, jež se konala v rámci kontextu Ceny kritiky za mladou malbu, se zúčastnili Tomáš Bárta, Jana Bernardová, Patricie Fexová, David Hanvald, Josef Mladějovský, Evžen Šimera a Karel Štědrý. Kurátory byli Vlasta Čiháková Noshiro a Karel Babíček.

Výstava Metaplay byla podnětná natolik, že se zrodila úvaha o názorové konfrontaci se zahraničím. Ve spolupráci s galerií Anita Shapolsky (AS Art Foundation) a kurátorkou Petrou Valentovou v New Yorku byli pozváni čtyři mladí američtí umělci, jež si názorově konvenují s výběrem českých autorů, ačkoli jejich tvorba vykazuje vlastní originalitu a tvůrčí specifikum. Vytvářejí se čtyřmi českými umělci pozoruhodný konfrontační soubor, zabývající se různými možnostmi dnešního abstraktního vyjádření. Zatímco společným jmenovatelem českých umělců – Jana Bernartová, Patricie Fexová, Josef Mladějovský a Evžen Šimera je analytický přístup ke koncepcím malby v dějinách umění, s přihlédnutím k jejímu metodologickému a technickému výrazu, americké autory – Liz Ainslie, Nils Folke Anderson, Mark Masyga, Ryan Russo spojuje kromě vědomí domácích tradic abstrakcionismu i zájem o vizuální realitu společnosti, s čerpáním motivů z informatiky, designu a architektury. Galerie Anita Shapolsky je od roku 1982 vyprofilována na vývoj americké malby od dob abstraktního expresionismu až po dnešní mladou generaci, zahrnující i umělce z Latinské Ameriky.

Nejklasičtější abstraktní vyjádření představuje patrně Liz Aislie, jež vztahuje své obrazy k vnímání určitých zážitků v krajině. Významnou roli zde hraje psychický a duchovní zážitek, transformující specifické znaky krajin do nadreálné abstraktní kompozice. Prostřednictvím separace čistých barev a jejich intuitivní manipulace v obraze vyjadřuje autorka prostorové vztahy v krajině, včetně její optické iluzivnosti. Svou koncepci zakládá na učení Josepha

Alberse o interakci barev, jež se zabývá vlivem barev na lidskou psychiku a analýzou jejich působení a vnímání v prostoru.

Ryan Russo postavil své obrazové vyjádření na kombinovaném projevu kresby, malby a digitální koláže. Inspiruje se literou a figurálními prvky v reklamě, komerčních obalech, na internetu a v informatice životního prostředí. Dekonstruuje jejich mediální význam, vytrhává je z informačního kontextu a vytváří z jejich fragmentů vizuální materiál pro nové abstraktní konfigurace.

Nils Folke Anderson a Mark Masyga jsou malíři a sochaři zároveň – první z nich tíhne svou abstraktní tvorbou, založenou na koncepci „vzájemné vazby“ stejných prvků v jejich plošném a prostorovém propojení k aktivnímu formování životního prostředí. V obrazech vrství čtverce a obdélníky do geometrických barevných sestav a prvky v prostorových objektech, tvořené třeba neonovými trubicemi, nechává prolínat s důrazem na jejich světelný a architektonický účinek. Druhý umělec zakládá svou estetiku na nostalgii trosek, jež se rodí po destrukci živelných pohrom, chátrání objektů i po umělých demolicích. Říká, že ruiny starého chrámu v něm budí stejně smíšené emoce jako stará žena s jedním zubem. Ruiny v jeho pojetí fungují jako utopie, avšak opačným směrem proti koncepci pokroku a zastavují akcelerující tok informací v čase, takže lokální se stává globálním a globální lokálním.

Z českých autorů splňuje představu klasické abstraktní kompozice nejlépe Josef Mladějovský, avšak zabývá se netradičním pojetím geometrického tvarosloví. Vytvořil jazykovou abecedu morfologických prvků pro generování sestav a názvů svých děl v ploše i prostoru. Jde mu o vizuální dekonstrukci „pravdy“, jež kdysi v utopii moderních systémů a ideových -ismů, zvláště konstruktivismu, tvořila absolutní významovou hodnotu. Jeho molitanové věže s podnázvem „Jsem ošklivý“ (ze série Komplex) jsou odvozené z této abecedy komplexu prvků, parafrázujících v materiálovém odlehčení např. monumenty Vladimíra Tatlina ze železa, oceli a skla z 20. let minulého století.

Vyjádřením linie v klasických nástěnných obrazech originální metodou stékání kapek po plátně se zabývá Evžen Šimera, který v malbě Vertikal Horizontal ztvárnil dvě různé podoby lineárních šrafur, závislých na specifické poloze plátna a gravitaci. Kapky stékající vertikálním směrem vytvořily podobu linky, avšak v poloze horizontální se slily do expresívních skvrn. V případě dvou obrazů s názvem Gravitační překážky jsou stékající kapky redukovány v liniích pomocí dřevěných objektů umístěných na povrchu plátna.

Patricie Fexová po sérii obrazů Abstraktních komiks, osamostatňujících akt malby jakožto příběhy tahů štětcem, dospěla k sérii Autoportrétů, malovaných podle konkrétních modelů,

avšak považuje tahy štětcem za autonomní, jako jednotlivé malířské úkony. V aktuální sérii Rysy prozkoumává portréty na pomezí abstrakce. Zajímá ji okamžik, kdy skupina skvrn začne být tváří, anebo namalovaná tvář ještě nepřestává působit jako skupina skvrn. Autorku zaujal způsob, jakým se do portrétu dostává podoba. V okamžiku, kdy vidí její náznak, malování pro ni končí.

Jana Bernartová se věnuje soustavně digitálním obrazům a generování jejich optických forem v rámci hledání alternativ klasické malby. V cyklu Města 2004 – 2014 si za základ vzala princip konstrukce a dekonstrukce. Základní modul geometrické kompozice – úzký obdélník – skládá a postupně vyplňuje v daném poli formátu čtverce. Použitím předem definovaných operací jako multiplikace a rotace, je tu částečně podporován i princip náhody. Série původně monochromatických obrazů dostala postupně barevná řešení, syté barvy kontrastují se škálou neutrálních odstínů šedé.

Všem autorům výstavy slouží metaplay jednak ke generování obrazů a objektů z virtuální reality, ale i k tvorbě nové malby dekonstrukčního, tedy antiiluzivního typu. Prostřednictvím konfrontace informativních metadat se smyslovými zážitky reality, včetně té virtuální, nám jejich malba tautologicky a významově objasňuje sebe samu metodickým způsobem. Dělá všechno proto, aby učinila divákovi srozumitelné to, co původně bylo koncepčně skryto, co má být nově interpretováno, a čeho se divák dosud přímo neúčastnil. Vnesením hravých prvků (inter-play) do tvůrčího procesu se zajímavými vizuálními výsledky nám všechny tyto obrazy přinášejí nejen nové smyslové zážitky, ale i nové poznatky o umění.

Výstava Metaplay, Praha – New York se koná v organizační a koncepční spolupráci s kurátorkou Petrou Valentovou, jež je sama výkonnou umělkyní a provedla výběr amerických autorů a děl. Výstavní prostory v New Yorku zapůjčuje České centrum. Výběr českých autorů a děl byl redukován s ohledem na prostorové možnosti obou galerií.

Vlasta Čiháková Noshiro

Označeno pod: , ,

Back to top