Nominace na ceny Magnesia Litera – odůvodnění porot

Magnesia Litera 2014 – autorská čtení

Čtení se konají v Knihovně Václava Havla v Galerii Montmartre (Řetězová 7) od 19.00 hodin, vstup volný.

12. března

Jan Němec: Dějiny světla (Litera za prózu)

Ludvík Němec: Láska na cizím hrobě (Litera za prózu)

Eva Papoušková: Kosprd a Telecí (Litera za knihu pro děti a mládež)

19. března

Daniel Hradecký: 64 (Litera za poezii)

Eva Prchalová: Cesta svatým Vít-ahem (Litera za knihu pro děti a mládež)

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách (Litera za poezii)

Jaroslav Rudiš: Národní třída (Litera za prózu)

26. března

Ivan Binar: Jen šmouha po nebi (Litera za prózu)

Adam Borzič: Počasí v Evropě (Litera za poezii)

2. dubna

Ondřej Buddeus, David Böhm: Hlava v hlavě (Litera za knihu pro děti a mládež)

Emil Hakl: Skutečná událost (Litera za prózu)

Jonáš Zbořil: Podolí (Litera za poezii)

Anna Zonová: Lorenz, zrady (Litera za prózu)

Nominace na ceny Magnesia Litera – odůvodnění porot

Litera za prózu

Ivan Binar: Jen šmouha po nebi (Torst, Praha, 214 stran)

Současná česká próza se obsedantně vrací k traumatickým tématům dvacátého století – málokterému autorovi se daří vystoupit z pasti tisíckrát opakované kroniky tak, jako se to v novém opusu podařilo Ivanu Binarovi. Autor se zachycuje osud stigmatizovaných zoufalců, vysídlených do pohraničí. Rozehráním individuálních osudů, jež ale stále tvoří kolektivní mozaiku, a hlavně díky mimořádné práci s jazykem, který postavy rozžívá z použití výrazné akcentace smyslovosti (barevné tóny, akcent zvuku, čichové a chuťové vjemy…), se mu daří nahlédnout známé téma novým způsobem. Smířlivý tón, související s ukotveností v přírodě, ale zároveň s motivem uzemňujícího kruhu, akcentuje citovost, soucit, porozumění a provázanost s naší dnešní dobou.

Emil Hakl: Skutečná událost (Argo, Praha, 190 stran) Autor ve své poslední knize dostává pověsti velkého ironika, tentokrát na osudu hlavního hrdiny trefně zachycuje motivy celospolečenské frustrace. Padesátníkovi, uvláčenému bezpečnou sice, ale tupou kancelářskou prací, do života vstoupí nová žena – a také zájem o historii německé RAF. Dva centrální motivy, z nichž přinejmenším jeden vychází z reality, se vzájemně prostupují, podporují a autor z nich spřádá jednoduchý, ale nesmírně působivý příběh o okamžiku, v němž se člověk konečně rozhodne jednat. Hakl zůstává věrný svému neiluzivnímu vidění světa, jeho postavy ale tentokrát „berou do svých rukou“, chtějí se stát aktivní silou proti zlu, devastujícímu osudy jejich blízkých. Je zcela evidentní, že autor se ve své poetice posouvá, v koncentrované zkratce vykresluje zlomek ze života, v němž není obtížné nalézt živá, doslova strhující témata.

Jan Němec: Dějiny světla (Host, Brno, 486 stran) Příběh fotografa Františka Drtikola napsal autor mimořádně poutavým způsobem. Použití neobvyklé du- formy umožňuje specifickou vypravěčskou perspektivu, díky níž vstupuje čtenář s hlavním hrdinou do těsnějšího kontaktu. Odvážný experiment tak nijak nenarušil plynulost textu ani čtenářský zážitek. Němcův román, podložený pečlivým studiem dokumentárního materiálu, toho obsáhl hodně: důlní neštěstí v Drtikolově rodné Příbrami, úvahy mnichovských učitelů mladého fotografa o tajemství světla, válečné trauma i vznik samostatného Československa. Jsme svědky prvních úspěchů Františka Drtikola v Praze, poznáváme jeho osobní život a také důvody, které jej vedly k uzavření slavného ateliéru a hledání světla duchovního. Janu Němcovi se podařilo udržet v rovnováze fabulaci a respekt k faktům, napsat zdařilý román o životě neobyčejné osobnosti v dramatické době.

Ludvík Němec: Láska na cizím hrobě (Druhé město, Brno, 250 stran) Ludvík Němec se na literární scénu vrátil po sedmnácti letech souborem próz Láska na cizím hrobě. Knihu, která sestává ze čtyř povídek a jednoho téměř rozhlasově dialogického textu, charakterizuje její podtitul jako „románky“ a vzbuzuje tak očekávání napínavých romantických příběhů o lásce a protivenství. Společným tématem všech pěti příběhů skutečně je láska, či spíše

osudová a někdy i osudná milostná a erotická touha, která ovšem dokáže nabývat bizarních podob. Hrdiny precizně, a přitom ležérně stylizovaných příběhů jsou většinou muži – manžel, který před stále odvážnějšími sexuálními nároky své ženy unikne do erotického snu, důstojný stařec, v němž se na sklonku života nečekaně probudí sexuální zvědavost, nebo hudební skladatel, kterému se v tunelu magnetické rezonance vybaví dávné nevydařené setkání s prostitutkou, jež by se mu teď po letech mohlo stát osudným. Postavy se stávají oběťmi nejen svých vášní, ale především hravého a mírně zlomyslného vypravěče, který je velmi cílevědomě a důsledně zaplétá do kuriózních a nepředvídatelných situací.

Jaroslav Rudiš: Národní třída (Labyrint, Praha, 152 stran) Jaroslav Rudiš vypráví příběh rváče a outsidera Vandama ve svižném tempu, jakoby v rytmu boxerských úderů. Frustrovaný natěrač střech z velkého sídliště není jen kuriózní figurka, i když se tak může na první pohled jevit. Rudišovi se podařilo přesvědčivě vykreslit hrdinu formovaného dobou totality, zaskočeného převratem, zmateného současností a posléze zahnaného do úzkých. Jen rvačky a malá vítězství mu dávají na chvíli zapomenout na pocit totální prohry. Autor pracuje výborně s jazykem, hovorové a slangové výrazy jsou přirozenou součástí textu a dodávají próze na autentičnosti. Knihu můžeme číst jako zprávu o kořenech frustrace a agresivity v současné společnosti.

Anna Zonová: Lorenz, zrady (Větrné mlýny, Brno, 218 stran)

Solitérka české literatury Anna Zonová se do české prózy vrací po delší odmlce. Již ve svém debutu Červené botičky (2001) se prokázala jako autorka mrazivé zkraty a ironická pozorovatelka černých zákoutí lidské duše. Ve svém posledním románu Lorenz, zrady portrétuje vzestup a pád vůdce. Na macbethovském půdorysu staví prostý, ale působivý příběh partyzána, který – podněcován mocichtivou manželkou – vystoupá až k vrcholu moci, nenechaje se zastavit žádnou obětí. Život na výsluní je však stejně stresující jako cesta nahoru a postavení vůdce znamená nekonečný boj – situaci známou nejen ze Shakespearovy tragédie, ale i z dějin dvacátého století autorka zasazuje do zvláštního, působivého bezčasí, vytrženě z prostoru, ale pořád ke čtenáři hovoří jakými důvěrně známým jazykem.

Jejím vyjadřovacím jazykem je ironie, Krátké, stručné věty šlehají jako blesky, použití přítomného času vyprávění upomíná k reportáži – ve svém celku je kniha jakousi literární obdobou umění art-brut, jež si zaslouží čtenářskou pozornost.

Litera za poezii

Adam Borzič: Počasí v Evropě (Malvern, Praha, 74 stran)

Mimořádná umělecká síla básnické sbírky Počasí v Evropě spočívá především v její významové a stylové komplexitě. Volba dominantního tématu sbírky – lyrická analýza společenského klimatu v Evropě – je sama o sobě pozoruhodnou kvalitou, vybočující z běžného úzu v současné české poezii, která si většinou netroufá na výpověď s nadosobním, neřkuli nadnárodním přesahem. U Borziče (1978) to ovšem neznamená, že by ve svých básních osobní obětoval společenskému. Formuluje výpověď, která zcela přirozeně zahrnuje aspekt osobní, ba intimní, i aspekt sociální a politický. Daří se mu vycházet z konkrétních, časových a aktuálních vjemů a skutečností – a imaginativně je

transportovat do sféry, kde už významově nepodléhají ryzí časovosti, ale přesto si uchovávají funkční vazbu k ní. Borzič našel velmi účelnou cestu zpět k podstatě lyrismu – rozpouští pomyslnou hranici mezi subjektem a objektem a nahlíží jevy, děje a události zvnějšku i zevnitř zároveň. Nebojí se ani silné expresivity, a především rétorického patosu, který byl v české poezii dlouho tabu. Jazykově je sbírka Počasí v Evropě neobyčejně smyslově bohatá: hýří vizuální imaginací, zvukovou hrou, nevázanou, ale přesto velmi výraznou rytmičností a v neposlední řadě náhodnými, sporadickými, ale o to překvapivějšími rýmy. Sbírka je přes svou tematickou závažnost i jazykovou komplikovanost sdělná a čtenářsky vstřícná, což jen umocňují pasáže, v nichž autor ironizuje své vlastní literátství či karikuje aktéry soudobého literárního života.

Daniel Hradecký: 64 (Perplex, Olomouc, 64 stran)

64 je třetí sbírkou Daniela Hradeckého (1973) a je jeho dosud nejosobnější knihou. Autor nás vede na soukromou cestu do „Hádovy říše“. Nemoralizuje, nepřesvědčuje, nezastírá, „jen“ konstatuje, že „svět je přesně takový, jakým se jeví“.

Není to snadné čtení. Musíme být stále ve střehu, abychom zaznamenali všechny nuance a vrstvy; tím spíš, že autor je poeta doctus. Často nás mohou zaskočit úsporné, až nepříjemně přesné formulace, v nichž se básník jemně, a přitom vlastně bezohledně – vůči čtenáři, ale i vůči sobě samému – dotýká existenciálních témat a otázek. Je to výraz sebevědomí, anebo naopak nejistoty? Jisté je, že nejde o povrchní provokaci, ani o pouhou zálibu ve „velkých slovech“, ale o básnickou výpověď, v níž každé slovo má svou váhu – a svou vážnost.

Převažující tematikou této filosoficky laděné poezie je lidská existence v tomto světě, vztahy a postoje i nesamozřejmost toho všeho. Oč úspornější je autorův jazyk, o to vybroušenější je jeho užití, vedoucí k důsledné, obnažené zpovědi, která je prostá jakýchkoli klišé, póz či myšlenkových stereotypů; z těch je naopak leckdy usvědčen čtenář. Tato zdánlivě chladná poezie je nakonec plná dramatičnosti, ba konfliktnosti a vnitřního napětí. Autorově deziluzivní zkušenosti ikarovského pádu nelze uniknout. Čtenář je chycen, nucen účastnit se této náročné cesty, nechat se zneklidnit, rozrušit a vnitřně se angažovat – a je to sevření až kolářovsky neúprosné.

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách (fra, Praha, 74 stran)

Kateřina Rudčenková (1976) patří k nejvýraznějším básnickým hlasům už od své prvotiny Ludwig (1999). Pro její tvorbu byl od počátku typický kontrast provokativní otevřenosti a vědomé, zřetelné stylizace; napětí mezi přímostí a metaforičností, mezi smyslností a chladem, mezi intenzivní fyzičností a naléhavým existenciálním přesahem. Ten v nominované sbírce Chůze po dunách ještě zesiluje, paradoxně zdůrazňován civilním tónem básnické výpovědi a jejím pevným ukotvením v kulisách každodennosti, běžného života, únavně předvídatelného a prožívaného znovu, jen v neodvratně blednoucích odstínech. Dřívější erotismus a důraz na smyslovost jsou stále více kontaminovány a naleptávány ironií i sebeironii, jak se s uplývajícím časem zvětšuje nadhled, odstup, distance. Básnířka pozoruje a pojmenovává – často tak výstižně, že čtenáři zatrne. Kateřina Rudčenková nepotřebuje hýřit metaforami, vždyť jako metaforu lze často vnímat celou báseň – třeba Neviděný ohňostroj: „Nešel jsi ven. / Vše bylo předem / příliš představitelné. // Slyšels jen dunění: rozstřikoval se / kdesi mimo tvé zorné pole. // Sledovals náměstí s lidmi běžícími nocí, / aby tu slavnost ještě zachytili. // Fascinován důvěrou, s níž se hnali / za světelným štěstím / na jednoznačně černočerné obloze.“ Všechny ty „ohňostroje“ a „karnevaly“ jsou demaskovány coby pomíjivé iluze – a je v tom osvobozující úleva, ale i trocha nostalgie a smutku. I výše uvedené návratné motivy pak ukazují k

nenápadnému, ale stále přítomnému „druhému plánu“ sbírky, v němž rezonují východní filosofie; i odtud ono „oranžové období“, akcentované hned v úvodní básni. Chůzi po dunách tak lze číst opakovaně, po jednotlivých vrstvách, které se přirozeně prolínají a vzájemně nasvěcují.

Litera za literaturu faktu Milena Lenderová: Dcera národa? (Paseka, Praha – Litomyšl, 328 stran) Historička Milena Lenderová se již delší dobu zabývá dějinami každodennosti předminulého století a genderovou historií. Není proto překvapivé, že se ve své nejnovější knize zaměřila na Zdeňku, dceru Karla Havlíčka Borovského. Na mladou ženu, z níž si český národ udělal jakési rukojmí. Složil se jí na věno a očekával od ní vděčnost a poslušnost. Měl pocit, že jí může mluvit i do osobního života, určovat, s kým a jak má žít. Když se zamilovala podle vlastní volby, považovali to mnozí za zradu. Milena Lenderová v knize mistrně vykresluje obraz měšťanstva padesátých a šedesátých let 19. století řídícího se dobovými společenskými konvencemi. Na základě pečlivého studia pramenů líčí dobu Zdeňčina dětství, dospívání a neúspěšného léčení. Při rekonstrukci jejích milostných vztahů však nesklouzává do „bulváru“. Jako žena se autorka snaží Zdeňku chápat, je shovívavá vůči jejím prohřeškům. Usiluje přitom o objektivitu, ukazuje jak přednosti mladé ženy, tak i nedostatky. Poněkud provokativně název knihy ukončuje otazníkem. Snad tak chce položit otázku, zda je povinností jedince obětovat své štěstí zájmu národa. Odpověď ale nechává na čtenářích, z nichž málokdo, ať je to žena nebo muž, poutavě napsanou knihu odloží dříve, než ji dočte do konce.

Ivan Mrázek: Drahé kameny starověkých civilizací (Masarykova univerzita, Brno, 384 stran) Téměř čtyřsetstránková kniha zkušeného geologa vznikala dlouhou dobu a na mnoha místech světa. Nabízí ojedinělou kombinaci znalostí a informací – od prehistorie a dějin starověkých civilizací, přes archeologii a historii umění ke geografii, mineralogii, petrologii a gemologii, a poté až ke šperkařství, sochařství a architektuře. Centrem zájmu jsou pak drahé kameny v širokém slova smyslu, tak jak byly používány starověkými kulturami k účelům dekorativním, stavebním i rituálním. Historický a geografický záběr knihy je velmi široký – jednotlivé kapitoly se věnují starověkým civilizacím nejen v Evropě, ale také v severní Africe, na Blízkém Východě, v Asii a ve Střední a Jižní Americe. Zpracování a použití drahých kamenů je zde uvedeno do souvislosti s historickým vývojem dané oblasti i s technickou vyspělostí dané civilizace. Kniha ukazuje drahé kameny v nečekaných souvislostech a je bohatým a přehledným zdrojem informací – každá kapitola věnovaná určité zeměpisné oblasti je uvedena historickým souhrnem a přehlednou mapkou, a popis použití drahých kamenů typických pro danou oblast a civilizaci je doplněn bohatou obrazovou dokumentací. Kniha tak nejen přináší mnoho zajímavých informací pro odborníky humanitních i přírodovědných oborů, ale vypadá i velmi hezky a přitažlivě. Nepochybně potěší každého, kdo se o drahé kameny a jejich historii zajímá.

Jiří Padevět, Průvodce protektorátní Prahou (Academia, Praha, 760 stran)

Skoro osmisetstránková publikace Jiřího Padevěta nabízí velice detailní vhled do atmosféry Prahy v době nacistické okupace prostřednictvím topografie pražských ulic a představuje tak čtenářsky zajímavý podnět k nevšednímu přemýšlení o naší minulosti. Publikace je rozdělena do několika částí podle čtvrtí, kde jsou ke každému relevantnímu místu shromážděny příslušné informace. Pomyslná

zastavení pokrývají jak známé historické mezníky (atentát na Heydricha a následné represe, Pražské povstání apod.), tak i okamžiky, které se do širšího povědomí nedostaly, nebo zůstaly ve velkých válečných příbězích Prahy zcela skryty. V průvodci najdeme zmínky o místech, spojených s odbojovými pracovníky, protižidovskou perzekucí, s činností nacistického potlačovacího aparátu a kolaborantských organizacích nebo třeba s uváděním divadelních představení nebo s vývojem filmového průmyslu. Kniha je objevným pohledem na dramatické události protektorátního života v Praze, ale dokládá i dobové každodennosti a kulturní aktivity.

Autor shromáždil v knize nejen obdivuhodné množství dat a pramenů, ale také obrazové dokumentace, přičemž mnohé z fotografií jsou zde veřejně prezentovány poprvé. Jedná se o knihu, která jednoznačně patří do literatury faktu, ale může být také přínosem v odborných debatách. V práci se nachází celá řada zajímavých postřehů, které se mohou stát impulsem ke zpracování nových a zatím neprobádaných témat válečné minulosti naší metropole.

Litera za nakladatelský čin

Edice Fototorst (Torst, Praha)

Kompletní edice sestává z 38 monografických publikací věnovaných dílu renomovaných i méně známých českých fotografů. Jednotná úprava souborů černobílých, ale i barevných fotografií ve čtvercovém formátu, vysoce kvalitní tisk a fundovaný dvojjazyčný (česko-anglický) textový doprovod jsou optimálním řešením prezentace a propagace děl jednotlivých umělců a umělkyň, jejichž dílo vzniklo v posledních sto dvaceti letech. Mnohé díly edice představují navíc nesporný kunsthistorický přínos, neboť seznamují čtenáře i s experimentálními fotografickými projekty některých osobností či s dosud neznámými archivními materiály.

Martina Overstreet, Michal Nanoru: Prkýnka na maso jsme uřízli (Yinachi, Praha, 480 stran)

Originálně pojatý nakladatelský čin, zajímavý po stránce polygrafické i obsahové, se věnuje problematice počátků skateboardingu u nás v době před rokem 1990. Knize se úspěšně daří evokovat koláží textů a fotografií vznik subkultury, která v době normalizace formovala životní styl i postoj mnoha mladých lidí. Celkové grafické zpracování publikace, včetně volby formátu, papíru a písma, je velmi zdařilé a invenční.

Velké dějiny zemí Koruny české (Paseka, Praha – Litomyšl)

Kompletní vydání dějin českých zemí nakladatelstvím Paseka představuje velkorysý a obsáhlý vydavatelský projekt srovnatelný s vydáním Ottova slovníku naučného. Jednotlivé díly edice (15 dílů v 19 svazcích) připravovali renomovaní čeští historici, dějinný záběr edice navazuje na nedokončené dílo Františka Palackého, pečlivá redakční práce je doplněna bohatým rejstříkovým a obrazovým aparátem. Velké dějiny zemí Koruny české, jejichž první svazek vyšel v roce 1999, se řadí mezi nejvýznamnější nakladatelské výkony v novodobé historii českého knižního oboru.

Litera za překladovou knihu

Sergio Álvarez: 35 mrtvých (ze španělštiny přeložila Lada Hazaiová, Host, Brno, 454 stran)

Román kolumbijského publicisty, scénaristy a dramaturga (nar. 1965) vyvolává od svých tří prvních vydání (Bogota a Mexiko, 2011; Madrid 2012) velkou čtenářskou i kritickou pozornost nejen v hispánském světě. Výrazně vybočuje z představy „zázračné“ Latinské Ameriky a magického

realismu jako jejího slovesného vyjádření, které ukotvil v obecném povědomí především světově proslulý Álvarezův krajan Gabriel García Márquez. Álvarezova próza se však vyrovnává ještě s další, ryze kolumbijskou tradicí, tzv. literaturou násilí. Pojem „violencia“ se stal synonymem Kolumbie a je výrazně přítomen i v tomto románu.

„35 mrtvých“ z titulu knihy v symbolické zkratce definuje dosavadních třicet pět let vyprávěčova života, poznamenaných smrtí. Smrt ve všech podobách, především těch násilných a nesmyslných, je vůdčím námětem románu. Překvapivé je však jisté humorné odlehčení, komičnost mnohdy i drastických scén, spojení sarkasmu a ironie s kýčovitým sentimentem. Úryvky z populárních tanečních písní na počátku každého oddílu knihy ladí vyprávění o dobrodružstvích novodobého píkara do melodramatického kontrapunktu ke krutosti světa, v němž chce obstát.

Překlad Lady Hazaiové, kterým představila toto pozoruhodné výpravné dílo české čtenářské obci, mistrně tlumočí mnohost a protikladnost jeho žánrových i výpravných poloh a s nimi související stylistickou různorodost. Dokládá jak vnímavost mládí pro tyto „neuctivé“ kombinace tak překladatelčino neobyčejné bohatství slovní zásoby a velkou jazykovou invenci i schopnost dešifrovat množství skrytých kulturních a historických odkazů – kvality, které prokázala již v předchozích náročných překladech.

Péter Esterházy: Harmonia caelestis (z maďarštiny přeložil Robert Svoboda, Academia, Praha, 773 stran)

Objemný román Pétera Esterházyho je pozoruhodný a výjimečný v mnoha směrech. Především jde o experimentální románový útvar rozlehlý v čase i prostoru, jehož novum spočívá v originální kompozici, v různorodosti použitých žánrových forem i stylu. Hlavním tématem je autorův vztah k otci, jakož i k dědům a pradědům slavného šlechtického rodu, zpracovaný nikoliv jako tradiční vyprávění s lineární dějovou linií a všestranně propracovanou psychologií postav, ale jako mozaika fragmentárních dějových i nedějových obrazů. Kniha je rozdělena do dvou částí. V první, Číslovaných větách ze života rodu Esterházyů, jde o různorodé žánrové útvary (úvahy, sentence, aforizmy, pojednání, anekdoty, črty…), v nichž se mísí realita s fantazií, tragické momenty s humorem a všudypřítomnou hravostí. Druhá část, Vyznání jednoho rodu Esterházyů, je dějovější, kratší či delší příběhy se odehrávají v minulosti, především v dobách komunistického režimu, věcný pohled je prodchnut emocionalitou i vtipem. Fragmentárnost textu, stejně jako stylová různorodost daná knižními až archaickými prvky, dialektismy, slangem, vulgarismy, frazeologismy a zvukovými hříčkami dodává próze další mimořádný rys – čtenář má požitek nejen z díla jako celku, ale i z jednotlivých, autonomních částí, a může tudíž číst knihu po částech.

Zásadní kvalitou románu Pétera Esterházyho je pro českého čtenáře kongeniální překlad Roberta Svobody, který s mimořádnou invencí, vynalézavostí a citem pro jazykový styl zachoval významové nuance i originální ztvárnění díla. Překladatel se znalostí věci převedl nesčetné reálie, zachoval hravost a vtip předlohy, stejně jako emocionální a myšlenkovou hloubku textu. Obohatil tak českou překladovou literaturu o vynikající dílo evropské literatury.

Jen Lien-kche: Čtyři knihy (z čínštiny přeložila a doslov napsala Zuzana Li, Verzone, Praha, 308 stran)

Strhující román současného čínského spisovatele je zasazen do období neblahých čínských ekonomických experimentů z přelomu 50. a 60. let minulého století, jež vyústily ve smrtonosný

hladomor. Odehrává se v gulagu na březích Žluté řeky, někdejší kolébky čínské civilizace, kam byli internováni převážně svobodomyslní čínští intelektuálové za účelem převýchovy. Inspirací pro titul díla byl autorovi jednak stejnojmenný název souboru klasického konfuciánského kánonu, jenž je odedávna základem čínského myšlení a vzdělanosti, jednak – překvapivě – biblická čtyři evangelia. Bible sehrává v románu symbolickou roli nejenom jako stylotvorný prvek, její otisk čteme i v linii hlavních postav. V konečném účinu pak propojení konfuciánské a biblické inspirace vyznívá zcela unikátně.

Drsné příběhy protagonistů podává autor v silných, působivých hyperbolách, z nichž běhá mráz po zádech. Přesto na své nové Sisyfy pohlíží nikoli jako na odevzdané mučedníky, nýbrž jako na hrdiny, kteří se se svým údělem smiřují natolik, že v něm dokáží nalézt vnitřní sílu: i v přijetí osudu lze objevit krásu a smysl. Čtyři knihy mají četné filozofické a kulturní přesahy ke kořenům východní i západní civilizace. Zároveň jde o dílo z hlediska narativního obdivuhodně zpracované a z hlediska tématického nadčasové, neboť univerzální lidské hodnoty vystavuje konfrontaci s věčnou hrozbou totalitní moci.

Lien-kche (nar. 1958) není v současné Číně jednoznačně přijímán, proto mohl tento odvážný román vyjít pouze v Hongkongu (2010). Překlad do angličtiny se teprve chystá, české vydání lze tudíž označit za mimořádný počin. Kniha nalezla skvělou intepretku v překladatelce Zuzaně Li, která znamenitou češtinou postihla všechny její polohy od filozofických a náboženských až po ty plebejské, aparátnické. Lien-kcheovy Čtyři knihy mají v jejím převodu hutnou expresivní sílu, přirozenost a spád.

Litera za knihu pro děti a mládež

David Böhm – Ondřej Buddeus: Hlava v hlavě (Labyrint, Praha, 120 stran)

Společný projekt oceňovaného výtvarníka Davida Böhma a neotřelého básníka Ondřeje Buddeuse přináší první uměleckonaučnou „hlavopedii“, přibližující jeden z nejdůležitějších orgánů lidského těla prostřednictvím textových a obrazových forem. Nezávazná hra tvůrců s představami, které jim hlava na našem krku nabízí, má však přesný řád i promyšlenou strukturu, jež čtenáře neustále aktivizuje. Vstupní kapitola navozuje povědomí o předmětu studia přehlídkou ustálených rčení, která se v každé kultuře k sídlu řeči váží a bývají organickou součástí běžné komunikace. Výčet rozmanitých očí, vousů či nosů, sloužící ke kriminalistické identifikaci hlavy na jednom z rozkládacích listů, uzavírají zase známé portréty lupiče, astronauta nebo sportovce. Informačně nejhutnější část Co je v hlavě se věnuje fenoménu paměti, snům nebo genialitě. Texty umělecké i odborné se ve výkladu střídají s nejrůznějšími výtvarnými technikami: od ilustrovaných básní přes filmové plakáty až po komiksy, které lze číst vzhůru nohama, zejména když se autoři zaměří na protinožce. Invenční podoba poutavého pojednání připomíná grafické počiny, zrozené v šedesátých letech v dílnách takových výtvarníků mezinárodního významu, jako jsou Vojtěch Kubašta, Vladimír Fuka či Alois Mikulka. Výsledkem je dílo, v němž se stírají věkové hranice – podobné publikace se zpravidla honosí určením „pro čtenáře od 9 do 99 let“.

Eva Papoušková: Kosprd a Telecí (Ilustrovala Galina Miklínová, Albatros, Praha, 56 stran)

„Příběh ze školky“ v ulici Nad Viaduktem zahrnuje alotria dosud negramotných bojovníčků za svobodu. Mrňata Kosprd a Telecí, vysmívaná za nemožná jména, ze všeho nejvíc důvěřují zdravému rozumu, který je vede k uzavření aliance proti všem. Knižní debut televizní scenáristky Evy Papouškové se pokouší v poetické nadsázce doložit, že v otázce výchovy předškoláků by

mohli mít pravdu Voltaire, Rousseau a další obhájci přirozenosti obsažené v „ušlechtilém divošství“. Záměr společnosti usměrnit své členy k obecně žádoucímu obrazu totiž dítka z divokých vajec ještě nehodlají připustit, a tak prchají tu do křoví v parku, tu zase na výstavu úspěchů národního modelářství, až jejich vychovatelky blednou hrůzou. Úspěch vyprávění spočívá v autorčině schopnosti přesně vystihnout mentalitu dětských hrdinů a se zkázněnou výřečností – tak málo vídanou v éře počítačového psaní – ji zachytit v modelově vybudované situaci. Zatímco rodič přikyvuje nad věrohodností promluv a adept rodičovství žasne nad dětskou vynalézavostí, dětský čtenář této grotesky pro nejmenší, podpořen i kresbami Galiny Miklínové, se upřímně baví.

Eva Prchalová: Cesta svatým Vít-ahem, (Ilustrovala Lela Geislerová , Meander, Praha, 192 stran)

Druhá kniha pro děti z pera dramatičky Evy Prchalové zasluhuje pozornost nejen svým hravým názvem a zvláštní vertikální typografickou úpravou. Imaginativní příběh bratrů Amose a Viléma, kteří se ztratili v hlavním městě, se sice zpočátku jen pozvolna rozbíhá, nicméně se nečekaně zvrtne. A to natolik plíživě, že čtenář najednou ani netuší, jak se v říši „za výtahem“, která se před ním na počátku jedněch prázdnin trávených bez dovolené u moře rozklene, vlastně ocitl. Autorka předkládá svého druhu příběh iniciační, jehož postavy procházejí dobrodružným procesem sebepoznání, které se uskutečňuje cestou do „suterénu“ vlastního i kolektivně sdíleného nevědomí, což je v soudobé české literatuře pro děti a mládež postup zřídka vídaný. Způsob, jakým si autorka s postavami pohrává a kam je nasměruje, je blízký například Sofiinu světu Josteina Gaardera. Ocenit je však třeba nejen její jazykovou bravuru a vtipnou nekorektnost, s níž dětští hrdinové glosují svět dospělých, ale i osobité ilustrace komiksové autorky Lely Geislerové, jejíž výrazný a svěží styl dává ve velkorysém formátu knihy vyniknout mytickému ladění textu.

DILIA Litera pro objev roku

Jan Trachta: Tichý dech. Zápisky českého lékaře z Afriky a z Haiti (Paseka, Praha – Litomyšl, 220 stran)

Příběhy z lékařského prostředí jsou vděčný a nejen literární námět. Spolehlivý recept na jejich popularizaci používají oblíbené televizní seriály: promíchej lidské charaktery a osudy, nezapomeň na jednoho hlavního hrdinu, obleč je do doktorského, hojně prosyp sekanými epizodkami lékařských zákroků, okořeň devaterým druhem emocí, zalij vývarem odborné terminologie a vař tak dlouho, dokud to publikum baví. Autor, chirurg Trachta, postupuje jinak. Úsporný styl psaní bez kudrlinek, založený na faktech zaznamenaných při vlastní lékařské praxi v mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic na území Konga 2008, 2011 a Haiti 2010. Žádná sebestylizace hlavního hrdiny. Nejvýše strohá myšlenková a pocitová sebereflexe prožité zkušenosti vsazená do řetězu detailů popisovaných chirurgických zákroků prováděných v polních podmínkách tzv. rozvojových zemí. Ty země vnímáme svou evropskou představou o civilizačním pokroku, přáli bychom ji také jim, nebo ji vnucujeme, ale většina z nás by přitom měla polknout pachuť pokrytectví. Jako tabletku na redukci hypertrofie našich pošetilých sebelítostí z dobrého bydla přesycené civilizace. Text je „zliterárněný“ zjevně deníkový záznam, jehož dynamický spád dění tkví paradoxně v monotónním vypravěčském tempu, ovšem nabitém autentickými, reálnými obsahy, drsnými svou syrovostí, ale pravdivými. Je to ukázka přednosti tohoto druhu psaného textu před filmovým nebo televizním ztvárněním. Ta by na úkor poznávací fakticity popisu reálií nadřadila jako rozhodující výrazový prostředek fabulaci vyhraněnými emocemi. Z Trachtovy knížky se dozvíme mnoho o životě

v jiných existenčních a mentálních souřadnicích, o „temné chudobě“ , námi nepoznané, o namáhavém naplňování hodnoty solidarity těmi lékaři, kteří před ubíjejícím byrokratismem vyspělého lékařství na úrovni dávají přednost plnění Hippokratovy přísahy v hmotně nuzném prostředí zemí pod úrovní blahobytu. Trachta prakticky i literárně oživil typ humanistického odkazu Alberta Schweitzera.

Tomáš Zahrádka: Dědeček (Ilustroval Jiří Stach, Meander, Praha, 64 stran)

Studentský debut talentovaného autora tvoří fantaskní vyprávění s filozofickými a symbolickými konotacemi, v němž se prolíná pohádkovost s všednodenní realitou. Tři relativně samostatné příběhy spojuje osoba protagonisty a vypravěče: dědečka, veskrze přírodního, moudrého a dobrotivého člověka, jenž obývá lesní samotu. Spřátelí se s listonošem, který je jeho vděčným posluchačem, uzdraví nemocného krále ovládaného zlolajnými rádci a poté spraví porouchaný mechanismus záhadné vysoce postavené postavy s rysy stroje. V otevřeném závěru se třemi stromosprávci odlétá na šlapací vzducholodi do neznámé zaslíbené země. Svět titulního hrdiny je magický, avšak nepostrádá ani laskavý humor. Autorova vynalézavost v umném zřetězení absurdních motivů a situací je obdivuhodná. Poetický, obrazný a hravý jazyk je násoben osobitým stylem členícím příběh na krátké odstavce, jednoduché věty a výrazné dialogy. Tajuplnou atmosféru příběhů Tomáše Zahrádky umocňují černobílé ilustrace renomovaného fotografa a výtvarníka Jiřího Stacha. Kniha určená věkově univerzálnímu čtenáři podněcuje imaginaci, kreativní spoluúčast a dítě v nás.

Jonáš Zbořil: Podolí (Host, Brno, 80 stran)

Básnický debut pětadvacetiletého autora a hudebníka (nar. 1988) je zralým literárním počinem. Umně komponovanou sbírkou, které nechybí dávka osobního nasazení a životní i smyslové autenticity. Vzácná koncentrovanost a sevřenost i subtilní práce s obrazy je vedena tématem, kolem kterého rotuje takřka celá knížka – matčina blízkost a její smrt, nárazy a záchvaty samoty, vyhnání z jinošského „zázemí“, ohledávání místa domova i „vnitrobloků“; hmatání do minulosti, do ztráceného dětství, které existuje a současně se definitivně ztrácí pod tiše přítomným tlakem smrtelnosti. Sbírka se tak stává básnickým svědectvím o iniciačním probouzení a čtenář jejím světem prochází s vědomím, že se jedná o text, který básník může napsat jen jednou za život. Podstatné se ve Zbořilových verších odehrává na pomezí: vytržení z dosavadního a proražení do nečekaných souřadnic života. Závažné se potkává s banálním, intimní s otevřeností, interiérové zátiší s hlučnou městskou periferií. Zbořil sbírku přitom nerozmělňuje prázdnými lyrickými ornamenty, ani si nehraje s apartní jazykovou rafinovaností. Jeho básnická výpověď je takřka přímočará, místy prozaizovaná, ale přitom střídmě kladená, často s prudkými zámlkami a pointami. Může připomínat techniku akvarelu, kdy se jednotlivé barevné skvrny do sebe jemně vpíjejí a přitom vytvářejí jak souhru, tak napětí. Také ve Zbořilových verších je přítomen jistý druh něhy a existenciálního chvění, o čemž mj. „svědčí“ magický (ústřední) obraz celé sbírky – „bazén v Podolí“. Metafora ponoru, noření se, „prenatální“ plavání k mateřskému bezpečí i vyhnání z něj.

 

Označeno pod: ,

Back to top