O Tajemství – Helena Wernischová

 

1, Prví fotografie – Atrium Žižkov

2, Vyhlídky“ 80x80cm

3, Bonjour, Madame Aš“ 80x80cm

4, Palackého náměstí“ 80x80cm

5, “Zpoza zeravu?“ 90x60cm;

6, „Ujížděj, ujížděj, Zakuklenec Osud nás sleduje“ 100x80cm;

7, „Spodní vody, býk a lyra aneb Sen noci svatojánské“ 100x100cm

8, „Zasněžené město s Loplopem“ 100x100cm;

9,  „Nejasné sdělení“ 100x80cm;

10, „Výletníci (Casparu Davidu Friedrichovi)“ 80x100cm

11, Výletníci

12,  „Dopis pro procházející zasněženým městem“ 100x80cm; 

13, „Diváci“ 90x60cm

14,  „Pro Leonarda Cohena a Jacguese Brela“ 80x100cm;

15, „Vznášedlo“ 100x100cm 

16, až 22 fotografie – Atrium Žižkov

O Tajemství

Odkud se berou ti podivní ptáci, ryby kráčející noční zahradou s důležitým dopisem, postavy bez tváří? Kam se ubírají ti černobílí pocestní s lucernou, když je krajina pokrytá sněhem a už se stmívá? Čemu se usmívají ti velbloudi a kam jedou ti pánové na starodávných bicyklech? Proč v ulicích těch melancholických měst nikdo není, je to snad tím, že se blíží bouřka? A co všechny ty klobouky?

Obraz má mít tajemství, to dobře věděli staří mistři a vymysleli rozsáhlé hermetické systémy, do nichž proniknou jen ti, kdo jsou obeznámení s esoterickými naukami. Jenže ani ty nám tady nepomohou.

Jsou skryté významy, které lze rozklíčovat pomocí návodu k použití. Jsou to významy tajné, neboli utajené. Ale pak, a to nás zajímá mezi obrazy Heleny Wernischové, jsou věci tajemné. Ty nedokáže uspokojivě vysvělit ani jejich autor, tedy básník nebo malíř.

Tajemství zůstane tajemstvím. Ze své podstaty nechce a nemůže být odhaleno. Nedozvíme se, komu nese ryba dopis, ani co je za rohem těch opuštěných domů, proč nosí ten muž ptačí masku anebo kam jede záhadný autobus. Tajemství je tu proto, abychom mohli snít… ne…abychom obrátili zrak dovnitř a procházeli se vnitřními krajinami. Každý jsme jiný, žijeme v jiném čase i prostoru, a někdy na poklidné procházení vnitřními zahradami není pomyšlení.

Ale tam, kde má lidstvo dost klidu a pohodlí, nebo aspoň jeho část, zjišťujeme, že ty tajuplné vnitřní světy sdílíme napříč civilizacemi – od japonských dřevorytů přes mogulské a perské miniatury, přes Hieronyma Bosche, Goyu, romantiky a surrealisty, tam všude nacházíme stejně inspirativní záhady. Jako by šlo o svět, který lidstvo sdílí od úsvitu věků a tajemně si jej navzájem signalizuje a předává v čase i prostoru.

Jurgis Baltrušaitis, kunsthistorik a autor řady pozoruhodných prací z oboru tajemství, napsal knihu Fantastický středověk. Mimo jiné poukazuje na dějiny oblud: gotických chrličů, boschových monster, ale také na čínské démony či asyrské dračí zrůdy. Jsou si nejen podobné, jsou všude stejné, přestože jejich autoři své práce leckdy neviděli, míjejíce se v čase i prostoru.

Jsou to záhadně sdílené plody lidské fantazie. Jenže, plá se Baltrušaitis, jestliže tihle tvorové existují desítky tisíce let jako zobrazení něčeho, čemu chybí předloha, můžeme i nadále tvrdit, že draci neexistují?

Domnívám se, že pan Wernischová, stejně jako staří Asyřané, sama neví, odkud to všechno bere. A ty nejkrásnější její práce jsou pro mne ty, kdy nechává tajemno aby samo vedlo její ruku s perem a štětcem.

Tereza Brdečková

Čas. Nebyl na nic čas. Všeho do času. Konečně mám trochu času. Všichni to známe, všichni to vyslovujeme. A najednou se člověk ocitne na širé pláni středního věku, vlastně už na jejím vzdálenějším okraji, a s úžasem vidí, že za ním není spletitý meandr, barvitě drsné zátočiny a dobře ukrytá zelená útočiště. Cesta se podezřele zkrátila a narovnala málem do úsečky, jako nemilosrdně zregulované řečiště. Start, cíl. Jen několik nejdůležitějších občerstvovacích stanovišť a ošetřoven. Ale na té rovné úsečce je také dobře vidět směr cesty. A vypadá v té zhuštěnosti náhle tak samozřejmě. Nemohlo to být jinak. Od kresbiček, provázejících celé dětství; od nadšení, když tě přijali na střední uměleckoprůmyslovou, a ty sis v kuchyni po přečtení dopisu postavila tatínkovy štafle a maminčin pečící vál jako předobraz malířského stojanu. Přes životní peripetie, a všechnu nečitelnost a složitost života, byla cesta vlastně neúhybná. A když vezmeš do ruky kresbu, když se podíváš na obraz, dějí se zázraky. Čas už nevládne. Putuješ volně proti směru, a nemilosrdná úsečka opět rozbují do rozměrů žitého života. Vidíš první „dospělé“ kresby, ještě na střední škole, s tak somnambulní jistotou zaznamenávané. Ty drobné pérovky lze bez obav zvětšovat, protože v nich není jediná čárka, jediný letmý dotyk pera navíc. Jsou bizarní, ale zaokrouhlené, definitivní ve svém vlastním řádu. Později nad nimi budou vyslovovat jména Kubin, Ensor, Wols, Callot… A inspirován nepatrným zbytkem těch, které se dochovaly, napíše Václav Cílek knihu Borgesův svět, a správně kresby uvede v souvislost s tajemstvím, knihami, krásou, propastí času, metaforami putujícími celá tisíciletí. A obrazy. S těmi je to jinak, mají nároky, nestačí jim papír a pero a nějaký koutek. Ale nejen pro nepříznivé okolnosti vznikají za dlouhý čas. Je to trochu alchymie. Pomalá, opakující se činnost. Dětská hra. Ženská práce. ( Ostatně prý skutečným malířem může být člověk až po sedmdesátce.) Jsou ovšem vzory, jednotlivé opusy, vzbuzující rozechvění, jakoby člověk potkal spřízněnou duši: Magritte, Šíma, Friedrich, Ernst, Chirico… S přemožením a zvládnutím techniky se člověk hlouběji a hlouběji přiblíží k vlastnímu já, a, doufejme, i k původní lehkosti a hojnosti. Ale nejen autor kráčí takto proti proudu času. I kdokoli jiný může vstoupit do oněch imaginárních prostorů, a jako červími dírami navštěvovat paralelní světy. Vstup každý podle svého rytmu. Jistě si každý vybavíš zlomek svého vlastního snu, zážitku, hněvu, smutku, odhodlání, trpělivosti, radosti, rozletu. Obraz, banka neomezeného času, procházek všemi směry. Jednou jsme v Karlových Varech, studentky šestnáctileté, sedmnáctileté, mluvily o tom (psal se rok 1958), zda se dožijeme roku 2000. „To už nám bude 58, to už ani nestojí za to žít, to už budeme jako mrtvoly.“ Je rok 2016, jsem u malířského stojanu, a na plátna se ukládají sny i zkušenosti života, který mi dopřál onu zřetelnou cestu. Zde na výstavě vidíte jen část celoživotní práce, řada věcí je k nedohledání, ale snad i tato část může někoho z vás něčím oslovit. A chcete-li – „čas to má v šuplíku, na mou duši“ – nashledanou i někdy někde příště.

www.atriumzizkov.cz

Označeno pod: ,

Back to top