Posvátná hora Fudži

Posvátná hora Fudži / The Sacred Mount Fuji“

22. 8. – 10. 9. 2017, Galerie kritiků, Palác Adria v Praze
(AIACC Japan a Soubi Co. Ltd, kurátor Shinkichi Okada – 46 exponátů současné
tušové malby a vizuální poezie na téma Fudži, čestným hostem je mistr Tesshin
Sasaki – in memoriam)
V roce 2013 zapsalo UNESCO na seznam světového přírodního dědictví OSN jeden
ze symbolů Japonska, horu Fudži. Na prestižní seznam přidalo i italskou sopku
Etnu a některé další historické světové památky. Japonsko má celkem 17 zápisů na
seznamu, z toho dvanáct kulturních památek a čtyři přírodní unikáty.
Fudži (Fuji san, Fujiyama, Fuji no yama, 富士さん) je nejvyšší hora Japonska,
pokládaná od počátků dějin za posvátnou, neboť ji údajně stvořili šintoističtí
bohové. Jméno dostala podle Fuchi (Fuči), bohyně ohně. Od 11. století je uctívaná
jak vyznavači šintoismu, tak i asketickými buddhisty. Ční velebně a majestátně jako
solitér
z úplné roviny v těsné blízkosti moře. Vrcholek mívá schovaný v mracích, jen vzácně
za jasného počasí se odhaluje v celé své kráse, což zvyšuje její tajemnou přitažlivost.
Má geometricky pravidelný tvar kužele a je dosud seismicky aktivní, i když největší
erupce nastaly v letech 1707 až 1708, kdy zasypala Tokio vzdálené 100 kilometrů
čtyřcentimetrovou vrstvou popela. Tato událost se pak stala námětem mnoha
historických uměleckých děl, počínaje poezií přes tušové obrazy po tradiční slavné
dřevořezy.
Ročně na horu Fudži vylézá až 300 000 poutníků, z toho většina následuje
náboženskou tradici země a jednu třetinu tvoří cizinci. Do moderní revoluce Meidži
v roce 1868 byl přístup na vrchol hory povolen jen mužům. Dnes ji někteří přezdívají
„fuj-hora“, protože v sezóně častých letních výstupů, od července do září, jsou její
svahy pokryté odpadky neukázněných turistů. Ti porušují předpisy do té míry, že
často sejdou z předepsané stezky a spadnou, nebo zabloudí v buši spodní části
hory, v náhlých výkyvech počasí i zmrznou. Řada z nich zmizí beze stopy a ze své
pouti už se nevrátí.
Na Fudži se v Japonsku stoupá jen jedenkrát v životě. „Blázen nevyleze vůbec,
blázen vylézá dvakrát“, praví lidová pranostika. Proč pouze jednou? Patří to
k národnímu zvyku a je to i poměrně nebezpečné, za starých časů to bylo takřka
nemyslitelné. Vulkán je do poloviny své výšky pokryt skrovnou vegetací, od poloviny
směrem vzhůru už jen popelem, vrchol má věčně zahalený do mlhy a mraků, nebo
zakrytý sněhovou čepicí. Jakby také ne, vždyť jako vyvřelina je světovým unikátem
s nadmořskou výškou 3776 metrů. Na svém úpatí je však hora obklopena půvabnými
jezery, parky, chrámy a svatyněmi, což zvyšuje její atraktivnost. Její minimalisticky
jednoduchý tvar je snadno zobrazitelný, v kombinaci s lettrismem japonských znaků
je základem půvabně expresívních obrazů. Za klasický úhel jejího zobrazování se
považuje pohled z mořského břehu, v popředí s osamělou borovicí.
Díky rovinatému úpatí na pomezí prefektur Jamanaši a Šizuoka je Fudži k vidění
zdaleka, a v Tokiu z mnoha míst, pokud tomu právě nebrání mraky, smog nebo
mrakodrapy. Nejhezčí pohledy jsou od pěti okolních jezer – Kawaguči, Jamanaka,
Sai, Motosu a Šódži. Půvab vyplývá z rovinaté polohy hory, kterou dobře vystihli
v 19. století mistři dřevořezu Hokusai a Hirošige. Hokusai vytvořil cyklus 36 pohledů
na horu Fudži v letech 1826 – 1833, jenž zahrnuje i proslulou Velkou vlnu u pobřeží
Kanagawy. Hirošige ve své sérii 53 stanic na Tókaidó (1833 – 1834) předznamenal na
zastávkách historicky slavné obchodní stezky mezi Ósakou a Tokiem (tehdy Edo)
sérii pozdějších pohledů na Fudži. Proměnlivost klimatu činí vzhled hory značně
romantický a její náladovou atmosféru nejlépe vystihuje japonská poezie, pietně
vyjadřovaná kaligrafií. Citace starých námětů a současné názvy děl jsou ve výstavě
volně překládány. Jejich autoři se řadí k oceňovaným celebritám různých výtvarných
spolků.
V Tokiu lze Fudži zahlédnout v dáli z vyvýšených míst, třeba z vyhlídky mrakodrapů
čtvrti Šindžuku, anebo z panoramatické vyhlídky Roppongi Mori Tower (Věže Mori),
oblíbeného multikulturního centra ve čtvrti Roppongi. Uvnitř věžového skeletu
pátého nejvyššího mrakodrapu v Tokiu (238 metrů) se v 53. patře nachází významné
Mori muzeum současného umění a designu s mezinárodním programem a vysokou
návštěvností. Vyhlídka na panorama Tokia a horu Fudži je umístěna do kavárny 52.
patra a na střešní terasu v 54. patře. Budova je pojmenována po svém architektu
Minoru Mori, jehož stavby s totožným názvem jsou číslovány a rozsety po celé zemi.
Architekt je strýcem známé výtvarnice Mariko Mori a jeho manželka Keiko se podílí
na dramaturgii Mori muzea.
Je ovšem pohodlnější vyjet si výtahem na věž Mori než trmácet se v pěším výstupu
na horu, kde i s motorizovanou dopravou do pátého pásma s vysokohorskou stanicí
to trvá vzhůru ještě 3 až 8 hodin, podle fyzické kondice lezců a povětrnostních
podmínek. Pouť turistům sice usnadňují četné chaty a občerstvovací stanice,
vybavené i kyslíkovými bombami, kde se dá za patřičný poplatek nocovat, avšak
výstup sám je velmi jednotvárný. Výjimku tvoří občasné gejzíry či malé vodopády
s poutními svatyněmi. Turisté proto nejraději volí jízdu expresem šinkansen,
uhánějícím rychlostí přes 200 km z Tokia do Ósaky, kde za dobrého počasí lze
cestou z okna horu Fudži sledovat. Jakmile vlak vjede do prefektury Šizuoka,
pasažéři se již zvedají ze sedadel s aparáty v rukou a nedočkavě čekají na zjevení
mohutných obrysů hory. Romantikové a horolezci si ovšem nedají říct – není nic
úchvatnějšího a poetičtějšího než vystoupit na samý vrchol Fudži za svítání
a ze vstupní šintoistické brány torii vyhlížet v posvátném chrámu přírody východ
slunce. Ten je pro zemi Japonska také vlajkovým symbolem a hora sama nejčastěji
opěvovaným předmětem jeho přírodních krás.
Galerie kritiků, Vlasta Čiháková Noshiro (ko-kurátorka výstavy)

Označeno pod:

Back to top