Večer tříkrálový v Divadle pod Palmovkou.

Večer tříkrálový v Divadle pod Palmovkou.

K  letošnímu výročí 400 let úmrtí velkého dramatika Williama Shakespeara uvedlo Divadlo pod Palmovkou Večer tříkrálový, aneb Cokoli chcete. Hra byla napsána kolem roku 1600, byla přeložena J. V. Sládkem. Sládek pojal překlad jako básník a tak je na nynější dobu příliš dlouhý. Divadlo uvádí hru ve vynikajícím překladu prof. Martina Hilského, který v roce 2015 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za překlad kompletního díla Williama Shakespeara do češtiny. Shakespearova hra je veselou a něžně poetickou komedií o nejrůznějších podobách a projevech lásky a sebelásky, brilantní a překvapivou hrou záměn.

Autor dokonale spojil svět romantických citů, hudby a vášně, reprezentovaný Olívií a Violou, a svět frašky a satiry, který je reprezentován Tobiášem, panem Ondrou Trasořitkou, šaškem a správcem Malvoliem. Ústředními hrdiny hry jsou k nerozeznání si podobní sourozenci Viola a Sebastian, kteří se jeden druhému ztratili během strašlivé bouře na moři a vzájemně se považují za mrtvé. Viola se přestrojí za muže a vstoupí do služby vévody Orsina. Jménem svého pána se dvoří hraběnce Olivii. Ta se do převlečené Violy zamiluje, je odmítána, a nakonec najde lásku v náruči Violina dvojčete Sebastiana. Romantický děj se proplétá s komickým, jehož protagonisty jsou sir Tobiáš Říhal, Oliviin strýc, jeho kumpán rytíř Ondřej Třasořitka a hraběnčina komorná Marie. Všichni tři jsou strůjci nezbednosti na pyšném správci Oliviina panství Malvoliovi. Podvrženým milostným dopisem jej přesvědčí, že ho hraběnka miluje. V dopise jsou požadavky na jeho osobu (má se neustále usmívat, být směšně oblečen). Malvolio skutečně naletí, neboť písmo je totožně s rukopisem hraběnky. Po jeho výstupu u dvora ho Olívie prohlásí za blázna, pomatence a přidělí mu svého strýce, který na něho má dohlédnout – ten ho však společně se svými přáteli uvrhne do kobky, protože chtějí, aby se skutečně zbláznil. Ke konci komedie je Malvolio propuštěn. Hra končí dvojnásobnou svatbu, a sice svatbu Violy s Orsinem a Olivie se Sebastianem. Motivy zavržení, odmítání, námluv i zamilování spojuje podle režiséra Ivana Krejčího jedno velké téma lásky: „V podobě, kdy dotyčný po něčem nebo po někom touží a pořád toho nedosahuje, vzniká jistý druh šílenství. Takže je to hra o lásce a o šílenství, což je asi hlavní motor hry. Vždyť my často svým touhám nerozumíme, a s tím Shakespeare výborně pracuje v tématu převleku.“ Režisér dodává: „Snad pokaždé jsem viděl Večer tříkrálový inscenovaný jako bezuzdnou komedii. Mně se naopak vždycky zdálo, že je nasycený smutkem. Má v sobě dvojlomnost. A já miluju tyhle dvojlomné žánry, které jsou zároveň smutné a zároveň je v nich i sranda. Večer tříkrálový nedovolí sklouznout k takovému tomu hloupému humoru, kdy se jen kopeme do zadku, nabízí humor, který něco vypovídá o světě.“ Klasická hra je inscenována velmi moderně, hudbu složil Ondřej Švandrlík, hraje se na scéně Milana Davida v kostýmech Marty Roszkopfové. V inscenaci se divákům představila většina hereckého souboru. Jedné z hlavních rolí Violy se výborně zhostila Tereza Dočkalová. K roli říká:

„Viola je mně svou povahou blízká, ale ukázalo se, že nejhorší sny jsou ty splněné a že nejlépe se na divadle hraje ten, kdo je vám nejmíň podobný, protože můžete objevovat rozdíly. Je to trochu boj s postavou.“ I další herci jsou skvělí: Radek Valenta v roli Orsina, Ivan Jiřík jako Malvolio, Ondřej Veselý jako Tobiáš Říhal, Tomáš Dianiška jako Ondřej Třasořitka, Zuzana Slavíková v roli Marie, JanTeplý jako Sebastian a Ivana Wojtylová jako Olivie. Že není malých rolí a každá herecká epizoda má svůj význam dokazují i ostatní:

Ondřej Volejník, Stanislav Šárský, Vilém Udatný, Vojtěch Šárský, Jáchym Kučera i Jan Špišek.Velkou část zpěvních partů má Jan Kačer, který v roli šaška Festa přináší na jeviště nejen humor, ale také mravní ponaučení. Charakterizuje ho červený klaunský nos a herec k jeho charakteru říká: „Jsem tam s tím, co jsem v životě zažil a viděl, je to Feste, který život a jeho děje a lidské hlouposti posuzuje z jakéhosi jiného břehu a zároveň má radost z toho, že ještě na světě je. Nasazuje si klaunský nos jako znamení, že je tím, kým je, ale sám sebe dokáže shodit a přes červenou bouli na nose vidí svět jako zajímavou příležitost.“ Jeho jméno naznačuje sváteční, festivalový rozměr Večera tříkrálového, svobodně a beztrestně říká, co si myslí, postava mimo prostor a čas, je neobvykle múzický, zpívá písně o lásce a smrti. Režisér odpovídá na otázku jaké to je režírovat vlastního pedagoga: „Zvláštní. Pan Kačer je pro mě legenda a já ho mám strašně rád. Miloval jsem ho už za jeho působení v Ostravě, kde jsem viděl některé jeho slavné inscenace. Třeba Hlučnou samotu, na niž dodneška vzpomínám jako na zázrak, stejně jako na některé inscenace z Činoherního klubu. Nejdříve jsem si říkal, jak k němu mám vůbec přistupovat? Vlastně jsem se trochu styděl, ale pak jsme začali docela obyčejně pracovat. Člověk si to musí ujasnit, pootočit a pak je jasné, že inspirací je on, pan Kačer, a s ním přichází na jeviště svět, který už odešel, celé velké a slavné období českého divadla. Netrpím sentimentem, ale bylo to fakt velké. A tak jsem šťastný, že tady je s námi, že do té inscenace vnáší zvláštní smutek, přestože hraje blázna.“ Inscenace se povedla a

rozhodně stojí za zhlédnutí.

Jaromír Hampl

Foto vizuálu David Turecký, Foto z představení Martin Špelda

Označeno pod: ,

Back to top